Sobota 20. dubna 2024, svátek má Marcela
130 let

Lidovky.cz

Náhradní rodina zaujatým pohledem zúčastněné

Česko

ÚHEL POHLEDU

Před časem jsem se zařekla, že se nenechám zavléct do diskusí o náhradní rodinné péči. Ale události posledního měsíce mě k tomu nutí. Předesílám, že můj pohled bude zaujatý; omlouvám se všem, které možná pohorším.

Pěstounští rodiče manželé Rosnerovi jsou ve vazbě za údajné týrání svěřených dětí.

Opakovaně je z toho obvinil patnáctiletý syn. Před rokem své obvinění odvolal, podruhé si „akci“ vytočené, snad i rozzuřené paní Rosnerové natočil na mobilní telefon. Obvinění jsou prý závažná.

Rosnerovi jsou stále ve vazbě, přestože vyšlo najevo, že jsou „jejich“ děti dobře vedené a po rodičích se jim v dětském domově, kam byly odvezeny, stýská; mají k nim silnou citovou vazbu. Chlapec, který je z týrání obvinil, je problematický, agresivní. I on už prý svého činu lituje a domů chce taky.

Co se mohlo u Rosnerových tak závažného stát?

Pokračování na straně 8

Dokončení ze strany 1

Vím z vlastní zkušenosti, jak je těžké, ba skoro nemožné ustát tlak jinakosti svěřeného dítěte, když vyroste do puberty. Jde o dospíváním několikanásobně zesílené různosti povahových vlastností, inteligence a projevy deprivace (odmítnutí matkou, pobyt v ústavech) -důležitého faktoru problémového chování nechtěných dětí. Výraz nechtěný ať prosím nikoho nepobuřuje - téměř vždy jde o dítě, které jeho biologičtí rodiče nechtěli a opustili.

Významná je i určitá jinakost ve smyslu etnika: Romové jsou emotivnější, v úsudcích nestálejší, v reakcích rychlejší. Většinou nemají potřebu vytrvalosti, hlubší analýzy a dlouhodobých cílů. Nemyslím to pejorativně; rozdílnosti základního povahového nastavení se v soužití jedné rodiny nedají pominout.

Vím, že když čelí náhradní rodič stále se opakujícím atakům takového problematického puberťáka, nemůže si při jejich řešení pomoci přirozeným, biologickým rodičovským pudem, protože ten většinou selže. Může se stát, že se - unavený a vyčerpaný - dostane do takových obrátek, až sám později zírá, co se v něm probudilo za šílené negativní reakce.

Psycholog by nejspíš řekl -a v případě Rosnerových už něco podobného jeden vyslovil - že takoví lidé nebyli a nejsou na psychickou zátěž náhradního rodičovství připravení, a proto selhali. Jsem si jistá, že by v podobně těžkých situacích, které se navíc neustále donekonečna opakují, selhali všichni od psychologů po světce! Rozpad, pád, podraz, pomsta Výchovné problémy s puberťákem, který má kromě citové deprivace většinou i geneticky získanou určitou míru poruchy osobnosti (běžně citově vybavený jedinec své dítě neopustí), jsou často nezvladatelné.

Názor zdejších odborníků, že nejdůležitější pro dobrý vývoj nechtěného dítěte je, aby se co nejdříve dostalo do láskyplné péče -a pak jsou všechny předešlé útrapy smazány, je mylný a velmi nebezpečný. Vyvolává v náhradních rodičích, kterým se výchova dětí odjinud nedaří, hluboké pocity viny a selhání. Stydí se o problémech mluvit, bojí se je „oficiálně“ řešit, bojí se odsudků těchto odborníků i společnosti, která nemá osobní zkušenost. A doma se to zoufale mele. Protože zoufalství je dalším hlavním pocitem náhradních rodičů, kterým to nedopadá.

Je nezodpovědné tvrdit, že láska a důvěra nechtěné dítě zahojí. Že se od chvíle přijetí začíná budovat nový vztah „na zelené louce“. Brzy po příchodu do rodiny takové dítě skutečně velmi rychle rozkvete, avšak poruchy se neztratí. Jen se dají dlouho docela úspěšně korigovat. V pubertě se však rozjedou naplno. Takový problémový dospívající není schopen ani ochoten podřizovat se způsobu života svých náhradních rodičů. V uměle vytvořeném rodinném vztahu pak trpí všichni. Rodiče se nemohou smířit se způsoby, které začnou v odlišně nastavených dětech s ohromnou silou převládat. A dospívající děti trpí tím samým: chtějí žít po svém a žádné ovlivňování/nucení k jinému nesnesou.

Ve vztazích rodiny se rozevřou nůžky tak, že se obě strany nemohou dobrat jiného výsledku než neodvratitelného rozpadu. Nebo pádu. Případně podrazu nebo pomsty. Slepé uplatňování práv dětí je takovým poučeným puberťákem lehce zneužitelné. Rodiče se pak stávají rukojmím; vše je nastaveno jen na práva dítěte. A následky trvají. (Zatímco píšu své zamyšlení, hledala u nás policie po iksté naše plnoleté, zadlužené, zatoulané, odsouzené adoptivní syny. Soudy stále posílají obsílky, pořád něčemu čelíme a pořád musíme něco řešit.)

Jestliže manželé Rosnerovi vychovávali v průběhu třiadvaceti let až třináct dětí, není možné, aby se za takovou dobu v blízkém soužití se sousedy, spoluprací se školami, lékaři a sociálními pracovníky týrání už dávno neprovalilo. Pokud se prokáže, pak tu selhali taky sousedé, školy, lékaři i sociální pracovníci. A celý systém! Ten by měl početným pěstounským rodinám přinejmenším zajistit pomocné asistenty a pravidelnou odbornou pomoc. Pokud se ukáže, že Rosnerovým jen ujely nervy, už je nikdo a nic zcela neočistí.

Úskalí náhradního rodičovství je nutné zbavit mýtů, romantických klišé i tabu. Otevřením celospolečenské i odborné diskuse se může zabránit zbytečným zklamáním a osobním tragédiím.

Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce

O autorovi| TEREZA BOUČKOVÁ, spisovatelka

Autor: