Klasickým dílem je tu samozřejmě Deník Anne Frankové, psaný v amsterodamském úkrytu před její deportací a zavražděním. Z hlediska literárního zpracování patří k nejpůsobivějším novela Jerzyho Kosinského Nabarvené ptáče, na jejíž autenticitou byly vzneseny pochybnosti. Slavný je Spiegelmannův komiks Maus... Z hlediska žánru a autenticity je jistě rozdíl mezi bezprostředním dokumentem (deník, korespondence), jenž však mohl vzniknout opět jen ve výjimečně „příznivých“ podmínkách -a mezi svědectvím, které bylo učiněno posléze. A dítě je vždy zvláštní svědek.
Vzpomínky Seneka Rosenbluma, které v německém originále vyšly pod názvem Der Junge im Schrank (Chlapec ve skříni, 2008), jsou právě tímto případem. Vzpomíná v nich sedmdesátiletý muž, dnes ctihodný bavorský občan, který, jak v závěru píše, našel po válce v Mnichově spokojený a klidný domov. „Přes závoj času“ rekonstruuje své zážitky z let 1942-1945, kdy byl zprvu jako šestiletý chlapec vržen do nepochopitelného víru událostí, smýkán z místa na místo, přendaván jak živý kontraband, ukrýván, až posléze téměř uvláčen k smrti, které unikl o vlásek.
Narodil se v roce 1935 v židovské rodině v Zychlinu, malém městě uprostřed (dnešního) Polska, kde nemalou část obyvatelstva tvořili Židé. Jeho mladý otec byl zdatný obchodník, podle jeho líčení schopný typ židovského weltmana, který si umí poradit; matka kultivovaná žena z lepších kruhů, jejich jazykem byla němčina, jazyk moderních Židů. Po vypuknutí války rodina nestačila utéct, respektive jako statisíce jiných věřila, že to nejhorší brzy přejde a poměry se opět nějak usadí. Nepřešlo a neusadily. Ve městě bylo zřízeno ghetto, jehož obyvatele začali nacisté odvážet do likvidačních táborů. Senekův otec se rozhodne, že nebude pasivně čekat na ortel a pokusí se dostat rodinu z říše (Zychlin byl anektován) do generálního guvernemantu, do varšavského ghetta, kam čas transportů ještě nepřišel a kde také předpokládal lepší poměry. Během strastiplné cesty musí zanechat svému osudu manželku s tchyní, do Varšavy a pak za zeď ghetta se mu podaří dostat jen se synkem. Samozřejmě že ani tady nemají zdaleka vyhráno, utrpení a strádání malého Senka teprve začíná a brzy bude otec hledat cestu, jak se opět dostat na druhou, „árijskou“ stranu...
Putování ze skříně do skříně Teprve tady začíná martyrium malého chlapce: putování ze skříně do skříně, uprostřed lidí, Poláků, které nijak neidealizuje, ba líčí je jako opilce, násilníky a bigoty, kteří ho neschovávají z žádných ušlechtilých důvodů, nýbrž jen pro peníze, ale stejně... Ale a stejně nejsou to oni, tito hrubí Poláci, od nichž pochází smrtelné nebezpečí.
Vzpomínky Seneka Rosenbluma nejsou v žádném případě uměleckou literaturou, a pokud tuto ambici mají, tak je to spíš ke škodě věci. Je to lineární, prosté, poněkud slovně nakypřené vyprávění, jež bylo evidentně dotvořené za velké redakční účasti - tiráž uvádí, že jej literárně zpracovala Monika Köpferová. Přílišná podrobnost při líčení chlapcových pocitů a různých pozorování nepůsobí po šedesáti letech vždy zcela přesvědčivě. Paměť se pravděpodobně projevuje jinak než souvislým líčením událostí, které navíc musely být zcela jinak vnímány malým chlapcem. Úmyslem německého nakladatele bylo zjevně přizpůsobit text co nejvíce představě průměrného čtenáře, jak má taková kniha vypadat.
To základní je však v jeho vyprávění přece jen zachováno: tím je neustále zpřítomňovaný zážitek permanentního a přitom těžko pochopitelného ohrožení a vyobcování. Dítě zatím absolutně nechápe, z jakých důvodů nemůže poznat normální život, proč je stále skrýváno, proč jej otec stále opouští a pak zase přemisťuje na jiné místo. Je to pochod v kruhu stálého nebezpečí, během nějž mu bylo ukradeno dětství. Díky obrovskému štěstí mu nebyl ukraden celý život.
Senek Rosenblum: Přežil jsem varšavské ghetto
Přeložila Dagmar Hoangová, Vydal Ikar, Praha 2011. 376 stran
