Tým autorů je podepsán pod jedinečnou publikací s názvem Malované opony divadel českých zemí. Ta podává nejenom svědectví o neuvěřitelné šíři divadelního života u nás, ale nabízí i originální kolekci naivního umění svého druhu.
Tak třeba: hrálo-li se divadlo v Neumětelích (vísce, kam na věrném oři Šemíkovi pelášil vladyka Horymír), kohopak si asi místní ochotníci nechali vymalovat na oponu? Jistěže oba dva - kůň je sice víc podobný volu nebo krávě a Horymír s obrovitým knírem připomíná cikánského barona, ale to, jak neznámý umělec vypodobnil plavný koňský skok přes hrazení Vyšehradu, se hned tak nevidí.
A takových úchvatných výjevů kniha nabízí spoustu, však se také poctivě dokumentovaly dvanáct let a množství vykonané práce se nedá přehlédnout. Publikace je součástí dlouhodobého projektu, který vede Vítězslava Šrámková a jenž mapuje dějiny ochotnického divadla u nás. Popravdě řečeno, kdybychom měli aspoň zčásti dokumentačně zpracované profesionální divadlo (vyjma Archivu ND), tak jako je dnes to amatérské, mohli bychom se dmout pýchou. Jistě zde hraje roli bezmezná oddanost a láska ochotníků, kteří opatrují a schovávají rozličné materiály, vedou kroniky a podobně, ovšem to nijak nezmenšuje cílevědomost a nasazení celého týmu projektu.
Praotec Čech na běloušovi a další rekové Objemná kniha poskytuje i nezbytný historický exkurz, logicky se tak začíná půvabnými oponami zámeckých divadel. Ta nejstarší u nás pochází z Českého Krumlova (1766), ale jako opony se používaly i Platzerovy prospekty v Litomyšli ze závěru 18. století. A nejenom knihy mají své osudy, opony také zažily leccos a vypátrat jejich pohyb není pokaždé jednoduché - jejich peripetie jsou však čtivě zaznamenány u každého hesla.
Jednotlivá hesla jsou pak řazena tematicky, což dává hezký a účelný přehled. Chronologické hledisko by totiž znamenalo více se pouštět do uměleckohistorických studií a to by vzhledem k sesbíranému materiálu asi nebylo nejvhodnější. Takže tu máme výjevy alegorické, múzy jako takové, české historické mýty, vlastenecké náměty, krajiny, obrazy domova, venkov. Oddíl je také věnován oponám jako součástem scénografie, železným oponám i těm z rodinných loutkových divadel.
Nejvíc si to čtenář užije při výjevech vlasteneckých a z české historie. Tu praotec Čech, doraziv na Říp, vztahuje ruce (asi do budoucna) na běloušovi a nad ním se klene duha (Náchod 1895), častá je kněžna Libuše, ale marný není ani Život starých Čechů, což je taková zvláštní merenda odehrávající se na palouku s Perunem (Rychnov nad Kněžnou 1897). Dokonce i Kozinu se skupinou Chodů na oponě najdeme (Peklo nad Zdobnicí 1907). A máme tu i Sokoly v čamaře, hrdinné vojáky oslavující nabytou svobodu v roce 1918 (Kyšice u Plně 1933), fantazii se meze nekladou. Vlastenecké výjevy jsou nádherné - frekventovaný je český lev (ten má své pevné místo i v alegoriích) a Pražský hrad. Lev se porůznu tulí k postavám nebo nese v hubě český prapor (Polepy u Kolína). Většina opon demonstrujících slovanskou vzájemnost a českou mytologii se datuje do poslední třetiny 19. století. Čili malá poznámka stranou - když Mucha v roce 1928 páchal svou Slovanskou epopej, už ani ochotníci o takové dřevní náměty nestáli.
Vedle děl insitních v knize samozřejmě nechybí díla uznávaných umělců od Vojtěcha Hynaise až po Václava Boštíka. To, že Boštík v roce 1937 namaloval oponu, je málo známý fakt. Bylo to v době jeho studií na pražské akademii v ateliéru Willyho Nowaka a vznikla pro spolek ochotníků v Poříčí u Litomyšle, dnes je opona v majetku Galerie Zdeněk Sklenář. Ze současnosti je tu také humorná parafráze „hynaisky“ od Jiřího Suchého včetně umělcova výkladu.
Závěr obsáhlé a výtečně vypravené publikace (prakticky bez chyb) patří oponám ztraceným či zatím nedohledaným. A také těm, které lze jen obtížně zařadit. Kniha je čitelným výstupem dokumentační a badatelské práce a dalším potřebným doplněním dějin českého divadla.
Malované opony divadel českých zemí
Opony zdokumentoval a k vydání připravil Jiří Valenta Redakce Bronislav Pražan a Vítězslava Šrámková Praha Nipos 2010. 411 stran
