Úkolem totalitní policie není pronásledovat zločince, nýbrž likvidovat jednotlivce a skupiny lidí na základě požadavků vlády. Podle toho také vypadalo „vyšetřování“ politických případů v Československu (nejen) padesátých let.
Státní bezpečnost nepoužívala brutální metody proto, aby zjistila pravdu o zločinu, nýbrž proto, aby vyšetřovaného zlomila, případně ho donutila jmenovat další skutečné či smyšlené odpůrce režimu. Svou oběť se StB snažila přivést k poznání, že její život nemá žádnou cenu. Snažila se ji zbavit individuality i charakteru - slavný termín pro tento postup zní brainwashing; psycholog Ivo Pondělíček ve stejnojmenné studii z konce 60. let píše o „zabití lidské osobnosti“. Sovětští poradci své kolegy učili, že „vyšetřovanec je nejcennější kapitál“. Proč? Protože teorie prokurátora Andreje Vyšinského pravila, že vrcholným důkazem proti obžalovanému je jeho přiznání. A k něčemu se týraný člověk přiznal skoro vždycky.
Ani jsem nevěděl, kde mám hlavu a kde nohy
Státní bezpečnost praktikovala celou škálu „donucovacích prostředků“. Co se fyzického násilí týká, spisovatel Filip Jánský je kdysi shrnul takto: „Lidé byli přiváženi k výslechům jako dobytek s pytlem na hlavě, byli poutáni na rukou i nohou, byli oslepováni žárovkami, byli honěni karabáčem, byli do umdlení mláceni, byly jim vyráženy zuby, oči, byla jim pálena kůže rozžhaveným železem...“ To všechno se nepochybně dělo. Dnešní plukovník v. v. Jiří Zenáhlík, obviněný ze špionáže (skutečně přes prostředníka spolupracoval s francouzskou tajnou službou), vypráví, jak ho roku 1953 zatkli na ulici a odvezli na vyšetřovnu: „Tam jsem dostal první nakládačku... Ty rány do těla! Ani jsem nevěděl, kde mám hlavu a kde nohy, jak mě zmlátili. Tak to dělali vždycky, aby z člověka dostali jeho sebevědomí.“ Spisovatel Karel Pecka (dopadený při pokusu odejít ze země) zase vzpomínal na výslechy v roce 1949: „Co o tom říkat? Sedíš na židli nahej a svázanej a kolem tebe pochodujou chlapi a buší do tebe obuškama, vybíraj si zajímavý místa... Ruce máš vzadu, prostrčené opěradly a na nich pouta.“
Při vyšetřování docházelo ke všem představitelným bestialitám. Někdy to referenti StB „přehnali“ a podezřelý zemřel, jako například farář Josef Toufar, kterého roku 1950 umučili estébáci Čech a Mácha. Smrt ale nebyla v zájmu StB: jak již řečeno, cílem bylo doznání a hladký průběh procesu. Všechny oběti navíc nebyly týrány stejně, někdo byl opakovaně bit, vůči jinému byl spíše používán psychologický teror, nejčastěji šlo o kombinaci. Vyšetřovaní držení ve vazbě nesměli spát, byli nuceni k nekonečnému pochodování po cele, byli trápeni hladem a žízní.
Když už nerozeznáte sen od skutečnosti
Stanislav Kosík, zatčený roku 1951 pro údajnou přípravu atentátu, vypráví v rozhovoru s reportérem sdružení Post Bellum: „Sportoval jsem, věnoval jsem se zápasu, a tak mne fyzické násilí nezničilo. Ale zlomilo mě, když jsem byl v temnici. Při každém rozsvícení jsem se musel hlásit, nemohl jsem skoro spát, jenom sedět v dřepu... A to trvalo pět dní. Nakonec jsem přestal rozlišovat mezi snem a skutečností. Pak jsem mlátil na stěnu a řekl, že vymyšlené protokoly podepíšu.“ Podobná je i zkušenost Ludmily Langrové, zatčené roku 1950: „Byla jsem držena v čerstvě nahozeném bunkru. Šířka byla tak na roztažení paží, byla tam tma. Chodila jsem podél zdi, abych nenarazila. Sednout jsem si nemohla, lehnout nebylo kam... Byla jsem tam dva dny a dvě noci, než jsem omdlela.“
Mnozí vězňové se na samotkách začali dokonce těšit na vyšetřovatele. Vyprávějí, že když si jich dva týdny nikdo nevšímal (jídlo jim bylo dáváno beze slova), toužili po kontaktu s jakoukoli lidskou bytostí. Mnozí pak byli náchylnější ke spolupráci, aniž si to plně uvědomovali - prostě chtěli co nejdéle nebýt sami. Na podobném principu fungoval systém hodného a zlého policajta: zlý vyšetřovaného zmlátil, pak odešel a nahradil ho „laskavý estébák“. Zmučený člověk k němu pojal důvěru a začal tzv. spolupracovat. Psychologický teror měl opět mnoho podob: vyšetřovaným byli ukazováni ztýraní příbuzní, bylo jim nalháváno, že jejich ženy dávno žijí s někým jiným. StB používala drogy, vodila vyšetřované do místností postříkaných krví. Karel Kaplan a Vilém Hejl zaznamenávají případ Ernesta Otta, odsouzeného roku 1950: „Otto... psal celý rok den co den dopisy na rozloučenou, ráno pak byl odváděn na popraviště, kde byla poprava odložena... Nedlouho po propuštění zemřel sebevraždou.“
Co říct na závěr? Pro estébáky nehrálo roli, z jaké společenské skupiny pocházely jejich oběti - krutost zažívali bývalí komunisté, obchodníci, studenti, universitní profesoři. Mnoho vyšetřovaných se zlomit nenechalo, mnozí se přiznali k činům, které nespáchali, ale dokázali krýt své přátele a spolupracovníky -vzhledem k vypracované strategii tajné policie si tito lidé zaslouží hlubokou úctu. I na ně se ale bohužel často vztahují slova filozofa Jeana Améryho (neboli Hanse Mayera), vyslýchaného za II. světové války gestapem: „Kdo prošel mučením, ten už nemůže být na světě doma. Potupu destrukce nelze vymazat. Důvěru ve svět, otřesenou již prvním úderem, v plném rozsahu však zcela zničenou mučením, nelze již nikdy obnovit.“
***
Texty vznikají ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje.
OBRÁZEK
Vyšetřovny, samotky, temnice
Mnozí vězňové se na samotkách (na snímku) a v temnicích začali dokonce těšit na svého vyšetřovatele. Vyprávějí, že když si jich dva tři týdny nikdo nevšímal (jídlo jim bylo dáváno beze slova), toužili po kontaktu s jakoukoli lidskou bytostí. Mnozí pak byli náchylnější ke spolupráci, aniž si to plně uvědomovali - prostě chtěli co nejdéle mluvit a nebýt sami.
O autorovi| Adam Drda, redaktor Rádia Česko
