Zajímavější filmy jsou k vidění v nesoutěžních sekcích.
CANNES Iňárrituův nový snímek byl v Cannes velmi očekávaný, uvést ho kromě režiséra přijel i herec Javier Bardem, představitel hlavního hrdiny Uxbala. Ten žije na okraji společnosti, živí se jako obchodník s ilegálními přistěhovalci, do toho vychovává sám dvě děti a dozvídá se, že umírá na rakovinu prostaty.
Iňárritu ve svém posledním filmu posouvá ještě dál svoji koncepci zjednodušeného globálního humanismu a osudové náhody, kterou rozvinul ve filmech 21 gramů a Babel. Tentokrát poprvé vypráví lineárně a soustředí se na popis jednoho osudu. Jeho film ale trpí tím, že z něj je cítit kalkul a urputná snaha režiséra o humanistické sdělení, kterému je podřízeno vše. Po první půlhodině filmu se tak už dá dobře odhadnout, co bude následovat.
Uxbalovi, v jádru dobrému chlapíkovi, který je na „své“ přistěhovalce hodný, se v tomhle zlém světě prostě nic pěkného stát nemůže. Nejenže ho manželka podvádí s jeho zločineckým bratrem, ale ještě mimo jiné začne bít jejich syna.
Pojďme se dojmout Standardně dobrý Javier Bardem v hlavní roli s tím pak už mnoho nezmůže. Iňárritu sice Uxbala prezentuje jako postavu rozpornou (dobrý člověk, který se živí zločinem), vůbec ji ale nerozkrývá. Manipulativně ho jen staví do pozice oběti. Tímhle laciným a velmi selektivním humanismem publikum trýzní víc než dvě hodiny.
Film byl přijat velmi rozporně, pro jednu významnou linii současné kinematografie je ale přesto symptomatický. S vizuální bravurou a pompou ilustruje primitivní tezi a dává publiku šanci dojmout se sebou samým – všichni jsme přece oběti toho zlého světa.
Zatím největší kritický ohlas v soutěži sklidil francouzský film Xaviera Beauvoise O bozích a lidech, jenž líčí příběh katolických mnichů v severní Africe. Žijí v harmonii s domorodým obyvatelstvem, když ale zesílí tlak muslimských fundamentalistů a několik bílých je zavražděno, jsou postaveni před volbu, jestli zůstat, nebo odejít do bezpečí. Film staví svůj konflikt velmi zjednodušeně, ukazuje hodné mnichy, jejichž pevností a zásadovostí jsou i zlí fundamentalisté nejdřív okouzleni. Na druhé straně naznačuje, že současný stav je důsledek francouzské kolonizace. Vypovědět ale nedokáže nic, pod zjednodušený obraz se nedostane. Jako by se laciné dojetí stávalo i zde metou. Jako protipól tohoto přístupu lze pak vnímat italský film Počtvrté Michelangela Frammartina uvedený v sekci Patnáctka režisérů. Snímek je úplně bez dialogů, dokumentárně sleduje život na vesnici v italské Kalábrii.
Režisér se staví do pozice pozorovatele, jakéhosi prostředníka mezi realitou a jejím zobrazením. Zaznamenává život velkých událostí, ale v kontextu přírody, času, životů dalších. Film stírá hranici mezi dokumentem a hraným filmem a ukazuje jednu možnou cestu kinematografie. V jednotlivých záběrech hraje zvuk stejnou roli jako obraz. Frammartino dokázal udržet vazby jednotlivých obrazů k celku a jeho řádu, ukazuje člověka jako součást širšího světa. Plynule se přesouvá mezi lidmi, zvířaty, stromy, předměty, každý je na chvilku hlavním hrdinou. Počtvrté není křečovitou oslavou krásy v maličkostech. Zpřítomňuje ale rytmus života, bezprostřední momenty, z nichž často vyplyne humor, a Frammartino se tak často dostává až k němé grotesce života.
