Čtvrtek 27. ledna 2022, svátek má Ingrid
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Náměsíčná, se kterou neusnete

Česko

Jiskřící emoce, idylická horská víska, lidové veselice a nevinná náměsíčná panna v posteli šlechtice. To nyní nabídla Metropolitní opera.

Po Donizettiho Lucii di Lammermoor připravila Metropolitní opera milovníkům belcanta další hody, když do programu přímých přenosů zařadila Náměsíčnou Vincenza Belliniho (1801-1835), dalšího z božské trojice mistrů tohoto stylu italského operního zpěvu. A bude následovat ještě Rossiniho Popelka 9. května -u nás už pro diváky 14 kin po celé republice.

Stojí za připomenutí, že za Belliniho života existovala cenzura zcela srovnatelná s cenzurami uměleckých děl v totalitních režimech století dvacátého; Bellini Náměsíčnou, premiérovanou v Miláně 1831, pohotově zkomponoval namísto zakázaného Ernaniho.

Opera je i z těchto důvodů „ideologicky“ neškodná: „operetně“ romantický příběh má poněkud bizarní zápletku, kdy náměsíčností potrefená nevinná Amina těsně před svatbou se sedlákem Elvinem na své náměsíčné procházce skončí v posteli hraběte Rodolfa. Ten však pikantní situace nezneužije - na rozdíl od vypočítavé Lisy, která sama měla v úmyslu hraběti podlehnout a nyní příhody využije, aby Aminu zostudila a získala žárlivostí zmítaného Elvina pro sebe. Amina i Elvino si patřičně zoufají, než ve finále vyjde pravda najevo a Elvino si konečně může panenskou Aminu odvést k oltáři. Široké rozpětí emocí Bellini patřičně využil ve velkolepých belcantových plochách (po Náměsíčné již následovala Norma); děj je zasazen do švýcarské podhorské vesnice, a tak přidal i sborové scény vesničanů a taneční čísla lidové veselice.

Belcantová hostina Režisérka Mary Zimmermanová příběh poněkud nadbytečně „zdvojila“ a přenesla do divadelní zkušebny současnosti, kde se právě připravuje inscenace Náměsíčné, a vztahy hlavních představitelů se prolínají se vztahy postav, které mají sehrát. Opeře nijak neuškodila - její pojetí mělo nápady, vtip a bylo uměřeně vkusné. Na záznamu z premiéry je při děkovačce slyšet při příchodu režisérky bučení. Nelze porovnat dojem diváka v kině s tím, co vidí divák v hledišti, ale ti v kině určitě pro bučení neměli důvod. Aminu hrála a zpívala fenomenální Natalie Dessayová a Elvina neodolatelný Juan Diego Flórez - tato božská dvojice si již podmanila operní publikum v Dceři pluku.

Pokud někdo dokáže zpívat s takto dokonalým legatem a koloraturami ve všech polohách a výškách (tentokrát i prostorových, když Amina zpívala virtuózní tirády vyzdvižena pány nad hlavy všech), pak to bere dech a na aranžmá vlastně přestane záležet. Odkud se v drobné Dessay bere tolik a tak tryskající energie, je zázrak sám o sobě. Ústřední dvojici vynikajícím způsobem doplňovali i ostatní sólisté: skvělý Michele Pertusi jako hrabě Rodolfo, proradná Lisa v podání Jennifer Blackové nebo Jane Brunnellová jako Aminina nevlastní matka. Orchestr pod taktovkou Evelina Pidóa hrál tradičně bezchybně a plasticky do nejmenších záchvěvů emoce dokresloval a nesl zpěvní linie; dokonalý byl sbor i taneční výstupy.

Autor:

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...