Úterý 7. února 2023, svátek má Veronika
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Námět, scénář a režie: Václav Havel

Česko

Před dvaceti lety byla uveřejněna petice Několik vět, která odstartovala pád komunistického režimu v Československu

Petice Několik vět stvořila koalici, která v listopadu 1989 svrhla komunisty. Přestože ji podepsalo na 40 tisíc lidí, dodnes jí nebyla věnována žádná odborná studie.

Přinášíme rekonstrukci vzniku petice a reakce komunistické moci na základě svědectví přímých účastníků a dosud nevyužitých archivních dokumentů.

Vše začalo na večírku 17. května 1989. Václav Havel byl toho dne podmínečně propuštěn z vězení, kde si odpykával osm měsíců, k nimž byl odsouzen v souvislosti s lednovým „Palachovým týdnem“. „Šel rovnou domů a hned ten den spontánně vznikl večírek u něj v bytě, kam přišli ti, kdo se o tom dozvěděli,“ vzpomíná scenárista Jiří Křižan. „Jeho byt byl úplně narvaný. Bylo to strašně radostný. Hlavně se tam mluvilo a mluvilo. Tam jsme se domluvili, že se sejdeme druhý den Na rybárně – Havel, Saša a já.“

Jiří Křižan nepatřil mezi disidenty ani nebyl Havlovým blízkým přítelem, se Sašou Vondrou se toho dne viděl poprvé. Na jaře 1989 nicméně patřil mezi hlavní organizátory petice za Havlovo propuštění, kterou podepsaly stovky lidí převážně z uměleckých kruhů. K překvapení a zlosti normalizačního vedení připojila svůj podpis i řada členů strany – Jitka Molavcová, Jan Vedral, Jan Přeučil, Miroslav Krobot, Arnošt Goldflam a další.

V restauraci Na rybárně seznámil Havel Křižana a Vondru se svým plánem. „Havel říkal, že se nesmí nechat ležet ladem ta situace, že lidé začali podepisovat beze strachu petici za jeho propuštění,“ říká Jiří Křižan. „Měl to už v hlavě připravené, takže text napsal velice rychle – za pár dní.“ Trojice pak text společně redigovala a konzultovala ho s dalšími lidmi z disentu i takzvané šedé zóny. „Vzpomínám si, že jsme nad ním se Sašou Vondrou seděli a vyškrtávali taková ta politická slova,“ říká Stanislav Devátý, který se stal čtvrtým mužem, jehož jméno bylo pod peticí Několik vět uvedeno s kontaktní adresou. Výběr byl logický vzhledem k záměru integrovat disent s radikalizující se „normální“ společností. „Havel tam byl jako náčelník, Jirka Křižan byl v kontaktu se všema těma lidma od divadla, kteří se nebáli. Já jsem tam byl jako mluvčí Charty a zároveň mladší. Standa měl zase pod palcem Moravu,“ vzpomíná Alexandr Vondra.

Konečný text petice vznikl kuriózním způsobem. „Uveřejnění jsme plánovali na červenec, že se udělá taková ta pokusná četba, redakční úprava, definitivní text a pak že se to pustí do světa,“ vzpomíná Jiří Křižan na schůzky, které probíhaly také v další Havlově oblíbené hospodě poblíž jeho bydliště, v Paroplavbě na vltavské náplavce. „Ale kromě jiných tam byl přítomen neukázněný Jan Rejžek, který to začal okamžitě rozmnožovat a sbírat podpisy. A to byla taková lavina, že to nešlo zastavit. Šířilo se to neskutečným způsobem.“ Václav Havel byl nejen autorem textu Několika vět, ale především režisérem kampaně, která následovala po uveřejnění petice. Díky jeho geniální politické strategii podepisovalo až do listopadu Několik vět v průměru deset tisíc osob měsíčně. Proti tolika lidem nemohla komunistická moc zasáhnout. Prostřednictvím petice se široké vrstvy osvobodily od strachu a v listopadu pak stačil malý impulz, a vyšly do ulic.

„Nemáme důvod měnit“ Organizátoři Několika vět si s konspirací hlavu příliš nelámali, a tak se o petici komunistické vedení dozvědělo ještě před jejím zveřejněním 29. června 1989 zahraničními rozhlasovými stanicemi. (Uveřejnění v samizdatových Lidových novinách 22. června je často tradovaný omyl, ve skutečnosti se zde petice objevila až o měsíc později.) Už 28. června 1989 v 10.40 poslal člen předsednictva ÚV KSČ Jan Fojtík text Několika vět dálnopisem krajským a okresním tajemníkům strany s pokynem, aby s obsahem výzvy ústně seznámili „nezbytný okruh funkcionářů“. Ve čtvrtek 29. června informovala o Několika větách a prvních signatářích česká vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. „Provolání Několik vět je zatím nejmarkantnějším důkazem, že se v občanské společnosti začíná ztrácet předěl mezi takzvanými disidenty a všemi ostatními,“ komentovala petici Svobodná Evropa.

O den později byl na pořad jednání předsednictva ÚV KSČ operativně přidán bod „akce nelegálních skupin Několik vět“. O věci referovali ústně generální tajemník strany Miloš Jakeš a ministr vnitra František Kincl. Podle stenografického záznamu Jakeš navrhl „mobilizovat stranu, tisk a veřejnost“, ale zároveň přiznal, že „každý krok bude na Západě velmi ostře napadán“. Předsednictvo KSČ se usneslo, že jde o „nebezpečné snahy, kterým je třeba všude se postavit co nejrozhodněji na odpor“.

Situaci ve vedení KSČ popsal tehdejší šéf kulturního odboru Jaroslav Čejka již na počátku 90. let v knize Aparát – soumrak polobohů. Podle něj přišel tehdejší šéfideolog strany Jan Fojtík z jednání předsednictva „se zpožděním, ale v nezvykle bojové náladě“: „Prohlásil, že proti signatářům Několika vět je třeba rázně vystoupit, protože nepřátelé socialismu si zřejmě toleranci, se kterou byly přijaty předcházející petice, vyložili jako projev slabosti.“ Čejka, který byl ve funkci teprve od března a nepatřil k tvrdému normalizačnímu jádru stranického vedení, na protest proti navrhovaným sankcím odstoupil. „Svou abdikaci jsem vzal zpátky, teprve když mi Fojtík slíbil, že ohlášené tažení proti signatářům Několika vět odvolá,“ říká dnes Jaroslav Čejka. „Svůj slib de facto splnil – tři dny po pravidelné páteční poradě, na které ono tažení vyhlásil. Jenže vlak aparátu se mezitím už rozjel a sankce se na různých úrovních různou intenzitou rozeběhly.“

Co vlastně obsahovala petice, která tak rozběsnila stranické vedení? V textu, který má necelých 500 slov, a dal se tedy strojem napsat na jednu stranu formátu A4, je vláda vyzývána ke „skutečným a důsledným systémovým změnám“. Své požadavky autoři výzvy shrnuli do sedmi bodů: 1. aby byli propuštěni političtí vězni; 2. aby přestala být omezována svoboda shromažďovací; 3. aby nezávislé iniciativy přestaly být kriminalizovány; 4. aby ustala cenzura a byla legalizována nezávislá média; 5. aby byly respektovány požadavky věřících; 6. aby odborníci a veřejnost mohli mluvit do projektů, které mění životní prostředí; 7. aby byla zahájena svobodná diskuse o 50. letech a roce 1968. Každému, kdo si v roce 1989 tento na první pohled umírněný text přečetl, muselo být jasné, že „důslednou systémovou změnou“ je myšlen konec komunistické diktatury.

Oddělení propagandy ÚV KSČ vypracovalo interní manuál, jak Několika větám čelit. „... řada těchto závažných problémů je součástí našeho programu,“ píše se v něm.

Pokračování na straně 20

Dokončení ze strany 19

Autoři prý „parazitují na existujících problémech naší společnosti, vyplývajících ze zpožďování naší ekonomiky za vědeckotechnickým rozvojem ve světě“. Ve stanoviscích k jednotlivým bodům pak následovala obvyklá komunistická demagogie: političtí vězni v Československu nejsou, svoboda shromažďovací je zaručena ústavou a omezena zákonem, sdružovací právo existuje, stejně jako náboženská svoboda. Cenzuru nemáme a „tzv. nezávislé skupiny se chtějí zmocnit pozic ve sdělovacích prostředcích, aby mohly manipulovat veřejným míněním, jak to ukázaly zkušenosti z let 1968–1969“. O životní prostředí se staráme a k roku 2000 chceme dosáhnout „podstatného zlepšení životního prostředí na území celého státu“. Výzva k diskusi o 50. letech a pražském jaru byla odmítnuta s tím, že „úspěchy socialismu nemohou být zastíněny deformacemi a omyly, k nimž došlo na počátku padesátých let“ a že „nelze připustit znehodnocování práce a úsilí milionů lidí, kteří svůj osud spojili se socialismem“. A o roce 1968 jsme již dávno vydali Poučení z krizového vývoje, jehož závěry „nemáme důvod měnit“.

Matoucí směsice Čtyři hlavní organizátory petice čekaly týdny tvrdé práce, protože podpisy přibývaly neuvěřitelným tempem. „Jedna vesnice u Hradiště to podepsala snad celá,“ říká Stanislav Devátý. Lidé posílali podpisy poštou nebo je nosili osobně: „Zvonek v noci, otevřu, tam vysoký chlap, začal se svlékat, a teď začal tahat ze slipů a kdoví odkud obálky a podpisové archy,“ vzpomíná na jedno setkání Jiří Křižan. StB se mu snažila již na poště kontrolovat korespondenci a archy zabavovat, ale spřízněná pošťačka dopisy před policisty schovávala a konspirativně mu je předávala. Další doklad toho, že lidé se přestávali bát.

Klíčem k úspěchu Několika vět nebyl jen text akceptovatelný pro široké vrstvy, ale především způsob, jakým o něm a jeho signatářích v dalších měsících informovaly zahraniční rozhlasové stanice. Svou strategii vysvětlil několik dní před uveřejněním prohlášení Václav Havel po telefonu vídeňskému dopisovateli Hlasu Ameriky a spolupracovníku Svobodné Evropy Ivanu Medkovi. Havel označil Několik vět za „jakousi všem přijatelnou elementární artikulaci politického mínění společnosti“.

Poprvé měla být přečtena spolu se jmény prvních signatářů ve čtvrtek 29. června po osmnácté hodině s tím, že ji zatím podepsalo 1800 osob. „V pátek bychom byli rádi, kdyby celý text provolání vyšel ne-li v několika, tak aspoň v jednom světovém deníku,“ žádal Havel Medka. „V sobotu by měla Svobodná Evropa v pořadu Události a názory znovu přečíst to, co přinesla ve čtvrtek. Dále by měla jako aktualitu dodat, že z Prahy došla zpráva, že Několik vět už podepsalo přes dva tisíce občanů. Čím pravidelněji a častěji bude v různých souvislostech Několik vět připomínáno (včetně adres!), tím budeme raději. Hlavní návaly podpisů z celé republiky očekáváme totiž až později na základě vysílání. Zatím nemáme bohužel svou vysílačku, takže musíme takto otravovat své přátele venku.“

Havel Medkovi také prozradil, jakým způsobem jsou vybíráni signatáři, jejichž jména budou přečtena: „Stále kombinujeme zástupce různých složek společnosti, tzv. známí umělci, neznámí dělníci, disidenti různé orientace, angažovaní v různých nezávislých iniciativách, lidé různých profesí, komunisté i katolíci, lidé zakázaní i povolení atd. atd., to vše záměrně smícháno do matoucí směsice.“

Po dvaceti letech vzpomíná Medek na telefonát s Havlem se smíchem: „Ve Washingtonu mi říkali, že jsem se asi zbláznil, že rádio nemáme k vysílání telefonního seznamu. No a po pár dnech to byl nejposlouchanější pořad.“ O tom, že Češi se přestávali bát, svědčí i to, že Medkovi do Vídně volali lidé a protestovali, že jejich jméno nebylo čteno spolu se jmény kolegů či přátel.

„Mně to tehdy připadalo trochu puntičkářsky přehnané – tedy ta režie –, ale Havel už je takový a my jsme to v zásadě dodržovali,“ říká tehdejší redaktor Svobodné Evropy Milan Schulz. O tom, jak rafinovaně byli signatáři spojováni, svědčí už prvních deset zveřejněných jmen: Lubomír Jašek – dělník (muž z lidu), Jana Petrová – knihařka (chartistka), Hana Zagorová – zpěvačka (celebrita), Hana Ponická – spisovatelka (Slovenka, chartistka), Václav Slavík – politik (osmašedesátník), doc. MUDr. Jaroslav Skála – psychoterapeut (respektovaný odborník), Michael Kocáb – hudebník (celebrita s imagí rebela), Ladislav Hejdánek – filozof (chartista), Oldřich Provazník – frézař (muž z lidu), Josef Kemr – herec (celebrita).

Doposud nikdo neanalyzoval socioprofesní a regionální skladbu signatářů Několika vět. Zběžné listování dochovanými podpisovými archy naznačuje, že petice vytvořila koalici, která o několik měsíců později svrhla komunistický režim. Pod výzvou je podepsáno velké množství studentů, jen z pražské filozofické fakulty to mohlo být několik set lidí. Masovou podporu získala petice mezi herci a dalšími umělci. Vedle mnoha dělníků nejsou ojedinělé podpisy odborníků, lékařů, inženýrů, objevují se dokonce i právníci. Z regionálního hlediska je na první pohled patrné, že na Slovensku podepsalo výzvu v porovnání s českými zeměmi velmi malé množství lidí, které pravděpodobně nepřekročilo řád stovek.

Co mají za lubem Komunistická propaganda reagovala na Několik vět okamžitě anonymními články v Rudém právu „Kdo seje vítr“ (30. 6.) a „Co mají za lubem“ (1. 7.). „Jde o výzvu ke konfrontaci se socialistickým státem, s naším společenským zřízením, o návrat k neomezenému soukromému podnikání. Je to výzva k výprodeji socialismu,“ psalo se v prvním. Druhý označil petici za výzvu k rozvracení republiky: „... stát se vrátí k pořádkům před Mnichovem, ke kapitalistickému hospodářskému systému, k vykořisťování člověka člověkem...“

Nahradíme-li komunistickou terminologii běžně užívanou, pak musíme dát Rudému právu za pravdu. Několik vět bylo skutečně výzvou k přeměně diktatury jedné strany v pluralitní demokracii, k nahrazení rigidního a nefunkčního socialistického plánovaného hospodářství tržním kapitalismem. „... dnes už jde otevřeně o systémovou změnu, o změnu systému, o politický pluralismus, tedy o návrat ke kapitalistickému zřízení,“ psali v Rudém právu 29. července 1989 Arnošt Bak, Marie Boudová a Jaroslav Kojzar v článku „Komu že máme vrátit stát?“. Měli samozřejmě pravdu. Problém byl, že z této představy již málokomu kromě ortodoxních komunistů naskakovala husí kůže.

O týden dříve publikovali Marie Boudová a Jaroslav Kojzar v Rudém právu také článek „Scénář a režie Několika vět“, který obsahuje obsáhlé citace z Havlova telefonátu Medkovi. Pozadí článku je dodnes nejasné. Rudé právo tvrdilo, že informace dostalo anonymním dopisem z Mnichova. To by potvrzoval i vyšetřovací spis StB, v němž je anonym včetně obálky a průvodního dopisu redaktorky Rudého práva Marie Boudové založen.

Podle Ivana Medka byly informace získány odposlechem Havlova telefonu. Sám Havel se k věci vyjádřil dvakrát: v rozhovoru pro Svobodnou Evropu 24. července 1989 řekl, že se jeho poznámky dostaly „do rukou jednomu nepovolanému člověku, který to zřejmě poskytl státní moci“. O necelé dva roky později, v březnu 1991, řekl Havel parlamentní komisi vyšetřující pozadí 17. listopadu: „Jak se to k nim dostalo, nevím, ale slyšel jsem, že s největší pravděpodobností (...) pomocí pracovníka Jean France Press,“ čímž je zřejmě míněna AFP. Milan Schulz říká, že v té době byly již styky s disidenty tak hojné, že se „mohl v tom řetězci snadno najít nějaký udavač“.

Kromě propagandy v Rudém právu spustilo stranické vedení také obvyklou mašinerii na svou podporu. 12. července se tak mohlo předsednictvo strany dozvědět, že denně na ústředí dochází 400 až 600 stanovisek od organizací strany a pracovních kolektivů. „Ze stanovisek vyplývá starost o osud socialismu v naší zemi a zaznívá naléhavý požadavek, aby ÚV KSČ přijal účinná opatření k zamezení činnosti protisocialistických sil.“ Například účastníci porady krajského štábu Lidových milicí Západočeského kraje napsali ústřednímu výboru: „Nesouhlasíme s mírným postojem vůči jednomu z hlavních představitelů Charty 77 a organizátorovi těchto akcí Václavu Havlovi.“ Ve stanovisku místní organizace KSČ v JZD Žehušice se zase psalo, že „pro protisocialisticky smýšlející umělce není v naších sdělovacích prostředcích a kulturních zařízeních místo“. Na vedení ovšem docházely také znepokojující zprávy, že někteří komunisté hlasují proti odsuzujícím stanoviskům a „často je vznášen požadavek na seznámení s celým zněním pamfletu a poskytování více argumentů vyvracejících tvrzení nezávislých skupin“.

Rozpaky a bezradnost komunistického vedení byly nejvíce patrné z postupu represivního aparátu. Ten zůstal skoro měsíc úplně v nečinnosti. Trestní stíhání bylo zahájeno až 26. července a vzápětí se uskutečnily domovní prohlídky u Alexandra Vondry, Jiřího Křižana, Stanislava Devátého, Jana Urbana a jejich příbuzných (k prohlídce u Václava Havla nedostala StB politické svolení). Zabaveno bylo značné množství písemností včetně podpisových archů, sbírání podpisů to však nijak neochromilo. V srpnu StB vyslechla 91 signatářů jako svědků. „Většina těchto výslechů nepřinesla žádné konkrétní poznatky,“ psal kpt. JUDr. Zdeněk Grulich, který vyšetřování vedl. Na konci srpna dospěl k tomuto komickému závěru: „... byly shromážděny takové důkazy, které nasvědčují tomu, že na tvorbě a rozšiřování pamfletu ,Několik vět‘ se podíleli zejména Václav Havel, Alexandr Vondra, Jiří Křižan a Stanislav Devátý.“

Již 6. srpna poslal kapitán Grulich svým nadřízeným ke schválení koncept obvinění hlavních protagonistů za pobuřování, do října mu však nebylo povoleno obvinění vznést. 8. listopadu sdělila generální prokuratura StB, že věc „nelze v žádném případě nadále posuzovat jako trestný čin pobuřování, neboť soudy tuto kvalifikaci odmítají“. Do vězení nicméně v srpnu putoval Alexandr Vondra, který byl v podmínce (propustili ho 10. listopadu). Na Václava Havla, který byl ve stejné situaci, si režim již netroufl. Stanislav Devátý unikl v září ilegálně do Polska. Jiří Křižan obviněn nebyl.

Až na ojedinělé případy věznění se postih signatářů či sběračů podpisů zřejmě omezil na šikanu v zaměstnání a výslechy a výhrůžky ze strany StB. Trestní stíhání bylo zastaveno „vzhledem k zásadní změně politické situace“ 7. prosince 1989. Věci zabavené při domovních prohlídkách dostali organizátoři petice podle spisu až na přelomu let 1991–1992.

Kůl v plotě Díky Několika větám se lidé přestali komunistů bát a začali se jim smát. Petice inspirovala Miloše Jakeše k jeho proslulému neveřejnému projevu na Červeném Hrádku 17. července 1989. „Kazetu s Jakešovým projevem mi přinesl Pepík Vohryzek, poslechli jsme si to v kuchyni a pak jsem to poslal Schulzovi do Svobodné Evropy s tím, že se to musí hrát do omrzení,“ říká Alexandr Vondra. „To nám opravdu hodně pomohlo. Ale zase když byli jako ten kůl v plotě, tak nikdo nevěděl, čeho jsou schopní.“

Václav Havel plánoval, že na den lidských práv 10. prosince 1989 shromáždí signatáře Několika vět na Palackého náměstí. Dějiny však byly rychlejší a v ten den byl již komunistický režim v kómatu. „Podpisy Několika vět mi chodily až do jara,“ říká Jiří Křižan.

***

Havel tam byl jako náčelník, Jirka Křižan byl v kontaktu se všema těma lidma od divadla, kteří se nebáli. Já jsem tam byl jako mluvčí Charty a zároveň mladší. Standa měl zase pod palcem Moravu. Alexandr Vondra spoluautor Několika vět Hlavní návaly podpisů z celé republiky očekáváme totiž až později na základě vysílání. Zatím nemáme bohužel svou vysílačku, takže musíme takto otravovat své přátele venku. Václav Havel Ivanu Medkovi, červen 1989

Mně to tehdy připadalo trochu puntičkářsky přehnané – tedy ta režie –, ale Havel už je takový a my jsme to v zásadě dodržovali Milan Schulz redaktor Svobodné Evropy

Ze stanovisek vyplývá starost o osud socialismu v naší zemi a zaznívá naléhavý požadavek, aby ÚV KSČ přijal opatření k zamezení činnosti protisocialistických sil informace předložená předsednictvu ÚV KSČ 12. července 1989

V článku jsou citovány dokumenty z Archivu ÚV KSČ (Národní archiv), Archivu bezpečnostních složek, Archivu Parlamentu ČR a Československého dokumentačního střediska.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!