Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Namísto argumentů právní chytristika

Česko

I v Česku dobře známý bojovník za svobodu slova, polský novinář Adam Michnik, se tentokrát ocitl tak trochu na opačné straně barikády.

Vydavatel novin, které Michnik řídí, zažaloval básníka J. M. Rymkiewicze, neboť se mu nelíbila jeho kritická slova. Ve čtvrtek proběhlo u varšavského obvodního soudu první stání v procesu, který proti Jaroslawu Marku Rymkiewiczovi vede mediální koncern Agora. Děje se tak kvůli názoru tohoto pětasedmdesátiletého básníka, podle kterého jsou redaktoři deníku Gazeta Wyborcza duchovními dědici tradic předválečné Komunistické strany Polska, která byla prodlouženou rukou moskevského ústředí, neboť je s ní spojuje stejný cíl a oni si „nepřejí nic jiného než to, aby Poláci přestali být Poláky“. Tato slova vyslovil v týdeníku Solidarność ve vypjatých dnech po smolenské katastrofě z 10. dubna loňského roku.

Adresně vyslovuje v zásadě totéž, co v obecné rovině definuje Ryszard Legutko ve svém Eseji o polské duši. Nešetrného výroku se dopustil v souvislosti se sporem o kříž umístěný před prezidentským palácem ve Varšavě. Je paradoxní, že nevěřící básník ve zmíněném textu říká také toto: „Tito redaktoři byli vychováni tak, že musejí mít v nenávisti polský kříž. Myslím, že tito lidi jsou hodni politování, polští katolíci by se za ně měli modlit.“ Nenabádá tedy nikoho k nenávistným reakcím, ale k jednání mnohem účinnějšímu, byť ne tak populárnímu i v takovém Polsku.

Samotná žaloba padla už v říjnu minulého roku a předmětem řízení je údajné poškození dobrého jména šéfredaktora Gazety i samotného koncernu.

Nic bezprecedentního Kdo je J. M. Rymkiewicz? Básník trvale žije v malém městě Milanówek vzdáleném nějakých třicet kilometrů od Varšavy, za sbírku Západ slunce v Milanówku obdržel v roce 2003 prestižní polskou literární cenu Niké, kterou shodou okolností sponzoruje Gazeta Wyborcza. Kromě poezie píše Rymkiewicz také eseje a literární kritiky, je emeritním profesorem dějin polské literatury. V minulosti překládal z angličtiny (například Eliot) a ze španělštiny (mimo jiné García Lorca). Takže poeta natus (rozený básník) i poeta doctus (básník učený) v jedné osobě. Nevím, jestli budou jeho básně, zdánlivě snadné slovní hříčky odhalující v krátkých záblescích smysl nebo nesmyslnost věcí v tomto světě, pro svou praktickou nepřeložitelnost v dohledné době dostupné českým čtenářům. Jeho politické afinity jsou jasné: podporuje PiS (strana Právo a spravedlnost), aktivně se podílel na prezidentské kampani Jarosława Kaczyńského.

V jeho případu nejde o nic bezprecedentního, neboť před více než dvěma roky došlo k soudnímu procesu s univerzitním profesorem z Toruně Andrzejem Zybertowiczem, který byl obžalován a pravomocně odsouzen za větu, která se objevila v článku publikovaném v deníku Rzeczpospolita. Inkriminovaná věta zněla: „Adam Michnik mnohokrát opakovaně prohlašoval: seděl jsem tolik let ve vězení, proto mám teď pravdu.“ Jádrem sporu tehdy byly lustrace a dekomunizace. Žaloba mohla být tehdy úspěšná výlučně proto, že vzala doslovně výrok, který byl zamýšlen a vyřčen jako shrnující parafráze. Na protřelých právnících Agory bylo uplést z tohoto téměř ničeho na provinilce bič. Zybertowicz se měl podle rozsudku veřejně omluvit a zaplatit pokutu 10 tisíc zlotých.

Soud měl Michnik ostatně také s publicisty jako Rafal Zemkiewicz, Jarosław Gowin nebo Jerzy Targalski.

Rymkiewiczova slova lze považovat za nespravedlivá nebo přehnaná, je možné s nimi nesouhlasit a podrobit je tvrdé, třeba i zdrcující kritice. Básník ostatně není žádný introvert s hlavou v oblacích, ale jednoznačně se politicky angažuje. Není tedy pouze soukromá osoba.

Ovšem Adam Michnik teprve ne a je smutné, že na konci své kariéry namísto argumentů se už poněkolikáté uchyluje k právním chytristikám. Rymkiewicz možná reagoval příliš pateticky, když 25. října loňského roku v reakci na žalobu Gazety napsal: „Moc, a moc mediálních oligarchů nevyjímaje, nemůže literatuře nic udělat, nemůže jí nic odejmout, žádným způsobem jí nemůže ublížit. Ublíží-li někomu, potom jedině sobě. Osip Mandelštam zavražděný Josefem Stalinem je dnes největším ruským básníkem dvacátého století. Je chloubou ruské a evropské civilizace. A Josef Stalin je dnes tím, čím vždycky byl – ubohým ožralkou, poďobaným pronásledovatelem Osipa Mandelštama.“

Jistě, můžeme si zde připomenout pohnutý úděl českého básníka Jana Zahradníčka, který byl odsouzen do vězení a doslova utýrán k smrti. A můžeme se i v jeho případě ptát: kde je dnes jeho poezie, a kde jsou jeho soudci? Ale to byla totalitní vláda „falešného dobra“, v jehož prosazovaní se smělo cokoli, vše bylo dovoleno. V našich poměrech by se dal precedens hledat možná až v první republice. U krajského soudu v Jihlavě proběhl 21. listopadu 1929 ostře sledovaný proces s Jakubem Demlem a posmrtně také s Otokarem Březinou, který inicioval jistý B. M. Ptáček, o němž je řeč v básníkově díle Zapomenuté světlo a jenž tehdy patrně nevydýchal zdrcující Demlovy výroky o jeho prvotině. Jádrem sporu byly pohoršlivé výroky Otokara Březiny o T. G. Masarykovi zaznamenané Demlem ve třináctém svazku Demlova soukromého periodika Šlépěje. Oknize Světová revoluce měl Březina prohlásit, že nejde o žádnou filozofii, ale o žurnalismus, a že „profesor Masaryk je jako kupecký učedník, který hází po svých zákaznících zboží z různých šuplíků“. Deml jako vydavatel tehdy svědčil, že Březina inkriminované výroky skutečně vyřkl. Líčení bylo odloženo, při tom následujícím přečetl státní žalobce telegram prezidenta republiky, ve kterém Masaryk prohlásil, že trestní řízení mocí ústavou mu danou zastavuje, nicméně četníci o čtvrt roku později zabavili zbytek nákladu Šlépějí… Nepochopitelné chování Proces ve Varšavě byl odročen na 7. červenec. Jestliže se pod petici na podporu profesora Zybertowicze sešlo několik tisíc podpisů, zorganizoval na podporu J. M. Rymkiewicze prohlášení s podpisy svých kolegů básník Wojciech Wencel, který dokázal zasvěceně psát právě o Janu Zahradníčkovi.

Budu poslední, kdo by chtěl Adamu Michnikovi, šéfredaktoru „nejvlivnějšího deníku mezi Labem a Vladivostokem“, doporučovat, co by měl nebo neměl udělat. Ač není prezidentem a nemá moc danou mu ústavou, je zcela v jeho silách zachovat se jako normální člověk, pokud se nestal loutkou v rukou mediálního koncernu Agora, který Michnikův deník vydává a který by muže s aureolou bojovníka za svobodu slova u nás i v celém světě z neproniknutelných úradků nutil k nepochopitelnému chování. Jinak po všech precedentech „pan Adam“ riskuje, že známé pravidlo Mladí revolucionáři, staří reakcionáři se v jeho případě naplní tím nejhloupějším a nejpokleslejším způsobem.

***

Ač Adam Michnik není prezidentem a nemá moc danou mu ústavou, je zcela v jeho silách zachovat se jako normální člověk

O autorovi| JOSEF MLEJNEK, překladatel a publicista

Autor: