Bára i Klára sledovaly v březnu letošního roku vývoj pandemie s obavou, že zásadně ohrozí nejen jejich zdraví, ale především jejich vztahy. Obě musely zrušit plánované výlety za svými partnery. Klára plánovanou cestu do Berlína musela odpískat ze dne na den a přítele, kterého byla zvyklá vídat co víkend a na společných dovolených, neviděla přes čtvrt roku.
  |
„Německo patří k zemím s vyšším počtem nakažených, a i když mají na druhou stranu vysokou úspěšnost vyléčených a nízký počet úmrtí, podmínky pro návštěvu se nijak nezměnily,” popisuje z praxe Klára situaci v posledních dnech května.
Zato Báře se povedlo do Francie vycestovat hned prvním letadlem, které do Paříže z Prahy po znovuzavedení některých leteckých linek vzlétlo. Epizodu odloučení si pamatuje s přesností na hodiny.
„Naposledy jsme se viděli 25. února a opět se setkali až 18. května, kdy jsem v 7 ráno využila první let s pouhými deseti cestujícími z Prahy do Paříže. To ještě nikdo netušil, jak nás ve Francii přijmou,“ vzpomíná Bára dnes už s úsměvem na nejistotu, s kterou cestu do Francie podnikla. Podmínky pro vycestování se totiž jevily dost zmateně.
Nová éra létání. Redaktorka letěla jedním z prvních obnovených spojů ČSA |
„Celou karanténu jsme pracovali na papírech pro ambasádu. Vyplnila jsem tzv. Attestation, které nebylo úředně potvrzeno, neměla jsem tím pádem žádné ambasádní razítko a oficiální povolení vycestovat. Absolvovala jsem tedy pro jistotu test na covid-19, kterým bych mávala pro případ, že by mě odmítali vpustit do země. Také jsem měla při sobě kopii pasu přítele a jeho syna.
Na letišti jsem pak zjistila, že spolucestující nemají papíry žádné a attestation vyplňovali na letišti na koleni. Letecká společnost nám dala k podpisu jen prohlášení ve francouzštině, že nemáme žádné příznaky nákazy. Ve Francii po nás ale nakonec nikdo nic nepožadoval,” divila se Bára.
Bondovský scénář, že bude muset utíkat ve Francii před policií do náručí svojí lásky, se naštěstí nevyplnil. Setkání s přítelem proběhlo za mnoha polibků a objetí, zato bez účasti policie žádající jakékoli zvláštní dokumenty. Slzy dojetí vytěsnilo vyčerpání z cesty a obav, jestli letadlo vůbec opravdu za hranice vzlétne.
Nejste svoji? Tak neexistujete
Koronavirová opatření přišla ve Francii o něco později než u nás, zato byla razantnější. „Vybavuji si především začátek pandemie, kdy jsem nervózně volala příteli se zprávou o uzavření hranic Česka na jeden měsíc. V tu dobu Francie neměla ještě žádná opatření, takže se podivoval nad tím, proč Česko reaguje tak přehnaně. Asi 5 dní nato přišla Francie s nemilosrdnou karanténou pro všechny. Zavřeli hranice, přestala létat letadla, lidé se museli zavřít ve svých domovech a mohli se vzdálit maximálně jeden kilometr od bydliště,” vzpomíná Bára.
Fakt, že ani jeden ze zmíněných párů nebyl oficiálně sezdaný, jim v době pandemie zkomplikoval život.
Cestování se vrací do normálu, polská hranice ale zůstává zavřená. Varšava podporuje poznávání vlasti |
„Nejsme sezdaní, tudíž dle definice naší vlády spadáme do škatulky běžných turistů a není mi tedy udělena výjimka k vycestování do Německa,” podotýká Klára.
Bára začala díky viru dokonce uvažovat o svatbě. „Jsme s přítelem dva roky, vídáme se každý měsíc minimálně dvakrát. Nejsme ale oficiálními partnery (ve francii PACS), nejsme sezdaní, a tím pádem jsme pro úřady v této situaci neexistovali. Zprávy o otevření hranic se nás proto dlouho vůbec netýkaly,“ vysvětluje Bára. „Opatření by nás možná dovedla i ke svatbě, pokud by to bylo možné provést na dálku. Naštěstí pro přítele se ale hranice otevřely, a mohli jsme se setkat.”
Mít kameře co říct je klíč
Obě respondentky se shodnou, že díky současným technologiím se jim povedlo vztah udržet a dokonce utužit. „Voláme a píšeme si denně, využíváme FaceTime a vzhledem k postrádání jeden druhého na tom dokážeme trávit i hodiny,“ potvrzuje Klára.
„Dva měsíce a půl se díváte na svého přítele do kamery a víte, že vám to za to čekání stojí. Hlavně když si i po dvou měsících trávení v prostoru mezi čtyřmi stěnami máte o čem povídat. Navíc, v dějinách byli lidé vystavení horším situacím,“ podotýká Bára skromně. „My jsme měli možnost si každý den volat, vidět se na dálku. Jelikož měl přítel v době karantény narozeniny, podařilo se mi doručit mu i dopis s přáním. Ten sice obdržel asi měsíc po narozeninách, ale přišel, a to byla známka toho, že svět ještě alespoň nějak funguje”, uzavírá Bára.
Zároveň děkuje rodině i přátelům, že vydržely poslouchat její žalozpěvy odloučení.
