Kauza „pražské opery“, která se zdaleka netýká jen hudebních scén v hlavním městě, budí stále větší pozornost. A na sporné názory, jimiž se reforma připravovaná ministerstvem kultury zaštiťuje, reagují i ředitelé vícesouborových divadel. Ta totiž byla v souvislosti se složitou provozní situací Národního divadla, kterému jeho budovy dávno nestačí, účelově otaxována jako přežití mastodonti. Jan Burian, ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni, považuje úvahu o jedné státem dobře financované opeře v Praze za správnou, ale soudí, že je nezbytné, aby se na jejím financování podílelo město. Burian se rovněž podivuje nad tím, že reforma začne už v červnu: „Reorganizace menšího plzeňského divadla trvala pět let. Národní divadlo modernizovat potřebuje, ale je to kolos vyžadující dlouhodobé plánování. Potřebuje evoluci, ne revoluci, potřebuje shodu ve vedení samotného divadla a silnou veřejnou podporu, která je nedosažitelná bez veřejné diskuse. Stanovení cílů pro reorganizaci státem financované operní tvorby nevytváří pro takovou reformu dostatečné předpoklady.“ A co satira o prezidentovi?
Hra Koule Davida Drábka zjevně začala žít svým vlastním životem. Nyní budou její humor zkoumat rozhlasoví radní a počítám, že se nestačí divit. Od svého autora se ale Koule, jež líčí osudy úspěšné koulařky Mileny, odpoutala již ve chvíli, když o ní rozmlouvala Barbora Tachecí s Helenou Fibingerovou. Paní redaktorka si ani nedala tu práci, aby si krátký dramatický text přečetla. Proč také, když smyslem jejích otázek bylo hlavně to, aby si vyřídila své účty s Českým rozhlasem. Její dotaz, zda se může v médiu veřejné služby publikovat hra, která karikuje a zesměšňuje, připomíná cenzorskou rétoriku minulého režimu. Nejenom že se může, ale přímo musí! Vždyť Tachecí doslova popírá smysl svobodné tvorby, která má klást otázky a znejisťovat. Nicméně aniž by chtěla, otevřela další téma - znamená veřejnoprávnost též servilitu, třeba k politickým představitelům? Mohl by vůbec rozhlas, či nedej bože televize odvysílat satirickou hru o prezidentovi? Co by pak dělala paní Tachecí, když nechápe, že umělecké dílo není realita.
