Čím jsou poslední zprávy o budoucnosti Národní knihovny vyloženě skličující? Plány na opravu a úpravu Klementina zároveň s posilou hostivařského depozitáře, prosazované teď ministerstvem kultury, svědčí o tom, že české veřejné mínění, politické elity a odborné kruhy nemají na to, aby prosadily novou kulturní, duchovní, architektonickou a státní dominantu.
Nesloužila by sportu, nakupování, kancelářím ani zábavnímu průmyslu, a proto by vyžadovala velkou pozornost a péči představitelů institucí, včetně nebo obzvlášť těch, které mohou stavbu platit a provozovat. Zastánců nové knihovny je dost, ale nemají vliv. Zjevně působí v jiné rovině skutečnosti, než je ta, kde se o takových záležitostech rozhoduje. A to je frustrující zpráva.
Kdo zná Národní knihovnu ČR zevnitř, ví, že se tam knihy ani čtenáři nemají moc dobře, byť se zaměstnanci většinou snaží, a někteří z nich jsou dokonce obětaví nadšenci svého řemesla.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Ale stejně za dobu, po kterou vám vezou něco z Hostivaře, kde leží víc než dvě třetiny fondů, by jinde obstarali i knihu, kterou sami ani nemají, třeba od tisíc kilometrů vzdálených kolegů nebo i z jiné země.
Některé společnosti s velkým zájmem o literaturu a chabým knihovním systémem staví své intelektuální svatyně ve virtuálním prostoru, ignorujíce autorská práva. Třeba ruský internet obsahuje v podstatě celý kánon národní literatury za posledních 250 let. Zatímco česky nenajdete online ani Babičku. Ale nejde jen o dostupnost knih. Jejími komplikacemi ostatně strádá jen nepatrný zlomek obyvatelstva. Jen blbec si může myslet, že v diskusi o nové budově Národní knihovny jde jen o skladiště starých knih. Knihovny nejsou kontejnery na potištěný papír.
Obzvlášť v posledních desítkách let vznikají leckde nová prestižní centra vědění, jeho atraktivní prezentace a kulturního života vůbec. Nové technologie rozšiřují knižní potenciál o nová mediální jeviště. V sekularizovaných chrámech současnosti se nejenom čte a bádá, ale také promítá, diskutuje, předvádí, vystavuje, přednáší, hraje. Jsou to místa utváření a ochrany nadosobní paměti. Místa vytržení z pragmatického chodu všednodennosti. Výstavy a výklady symbolického kapitálu země.
Obzvlášť pokud jde o instituce vnější formou vzbuzující pozornost a se vstřícnými službami, lidi se tam jen hrnou, i když zrovna nepotřebují nějakou konkrétní knihu. Dokazuje to zkušenost z Alexandrie, z Paříže, ze Seattlu, koneckonců i z knihovny v Liberci, vybudované v minulém desetiletí jako „stavba smíření“ na místě jedné z největších středoevropských synagog, vypálené nacisty.
Místo povznášejících plánů nové police v Hostivaři Pro budovu Národní knihovny České republiky není k dispozici ochota, vůle v podobě peněz na stavbu. Není ani místo, kde by mohla stát. Nelze prosadit, jak by měla vypadat, ačkoliv se ví, že každou inovativní stavbu velká část veřejnosti vždy vnímá jako ošklivou, nebo dokonce zrůdnou. Místo povznášejících plánů padají verdikty hodně při zdi – o nových policích v Hostivaři. Ambiciózní knihovna se nestaví jako rodinný domek. Vítězný projekt na novou technickou knihovnu v Dejvicích byl vyhlášen roku 2000 a začalo se stavět až koncem roku 2006. O Alexandrijské knihovně se v Egyptě mluvilo od sedmdesátých let a realizace trvala až do roku 2002, ačkoliv za projektem stál prezident Mubarak, jenž má v zemi slušný vliv.
Odklady a průtahy nepříjemně zdržují, ale v Praze jde o jiný, mnohem zlověstnější scénář: o snahu zastavit proces, na jehož konci by stálo tvůrčí centrum s ojedinělými možnostmi. Katedrála lidského myšlení a obrazotvornosti v hlavním městě České republiky se má nahradit nouzovým skladem na fondy, které není kam dát.
V osmdesátých letech nás jako studenty Klementinum vzrušovalo. Kamarádi, kteří tam pracovali jako skladníci, nás někdy provedli do barokních sálů s předměty a svazky, které tu zbyly po astronomech ze 17. století. I tehdy jezuité knihovnu pojímali multimediálně, měli tam tiskárnu, mapy, dalekohledy, pracovali v úzkém svazku s Karlo-Ferdinandovou univerzitou. Jako „univerzitní“ působí knihovna dodnes, ať už se v průběhu desetiletí jmenovala „státní“ nebo „národní“. Dnešní univerzity ale v nynější diskusi o „své“ centrále zdrojů nejsou slyšet, stejně by asi nic nezmohly.
Snad nejvzrušivější kdysi byla možnost dostat se ke knihám vyřazeným z ideologických důvodů do skladu v Nučicích, kde zamčené chátraly. To se snad už nezopakuje. I bez fyzické devastace je ale sklad knih někde, kam neteče, stav krajní nouze. Klementinum už nestačí. Opravdu nemáme na víc?
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Tomáš Glanc, literární vědec a kulturolog, vědecký pracovník Brémské univerzity
