Už dlouho jsem nečetl tak skvostný námět na divadelní hru čtvrtníčkovského typu, jako když teď vycházejí najevo techniky, jimiž si vedení Národního technického muzea přilévalo miliony do vlastních kapes.
Mohlo by to začínat tím, že do muzea přichází nový zástupce ředitele přezdívaný Rambo (shoda se jménem Rambousek skutečného zástupce ředitele je zcela náhodná). Nábožně vleze do haly plné starých letadel, aut a lokomotiv, když tu náhle ho málem porazí zběsilý jezdec na drezíně. Kupodivu za řízením drezíny není žádné dítě, nýbrž rozzářený ředitel a jeho nový nadřízený Šemík (shoda s křestním jménem Horymír skutečného ředitele je zcela náhodná). Ukáže se, že Šemík je prostě hravý muž s duší kluka a jeho největší slastí jsou právě tyhle soukromé jízdy po muzeu v různých muzeálních vozidlech.
Proto také hned na první společné poradě rozhodne: „To první, co musíme udělat, je zavřít.“ A když se Rambo diví proč, Šemík se vychytrale usměje: „Když zavřeme pod záminkou přestavby a udržíme tenhle stav co nejdéle, za á nebudeme mít co dělat a za bé budeme mít muzeum jen pro sebe.“ Jak řekne, tak se i stane. Při divokých závodech starými auty, motorkami a bicykly po prostorách muzea ukuje Šemík další plán: proč za plat dělat to, co mají v popisu práce, když si to můžou ještě zvlášť ohonorovat.
„Ale to je přece už moc do očí bijící!“ namítá ustrašený Rambo. „Jaký do očí bijící?“ rozčiluje se Šemík. „Politici, co sedí za stát v dozorčích radách, taky berou dvojí plat za sezení na jedné židli. Nepřijde jim to zvláštní. A navíc když to uděláme oba, je z toho už systém.“
V další scéně se Rambo shání po inventárním seznamu. „Ztratil jsem ho,“ krčí rameny spokojeně Šemík. „Ale seznam exponátů je přece v muzeu ta nejdůležitější věc,“ zhrozí se Rambo. „Bez ní by vůbec nebylo jasné, co tu je a co nám chybí.“ Šemík se jen usměje: „A proč myslíš, že se to ztratilo? Ostatně – teď prodloužíme rekonstrukci o další roky. Takže když nevystavujeme, proč bysme se starali o ňáký exponáty? Chce to po nás někdo? Nechce.“
Takže se nakupuje a zároveň neeviduje. Proč by muzeum nemělo nakoupit různé věci, když je přátelé nabízejí? A že nelze leccos vystavovat jen proto, že by to bylo nebezpečné pro návštěvníky? No a co? Jednak je stále ještě zavřeno – a bude několik dalších let – jednak v depozitářích je místa dost.
Zápletka vrcholí, když po volbách nastoupí do funkce nový ministr a začne se zajímat, jak to v muzeu chodí. Vypukne panika: co když teď přijdou na všechny ty fígle? Na dvojí účtování, na podivné nákupy, na to, že chybí seznam inventáře.
Jediný Šemík zůstává ledově klidný: „Nebojte! S náma nehnou. Každý resort má svůj tajný penězovod. Ministerstvo dopravy ČD Cargo, zemědělství zase Lesy ČR. Koho by mělo ministerstvo kultury, když ne nás? Cítilo by se diskriminované.“
A skutečně. Šemík je sice odvolán, ale na jeho místo povýší Rambo. Když se večer sejdou v hospodě, Šemík ho uklidňuje: „Říkal jsem ti, není čeho se bát. Ostatně – my jsme zadání muzea plnili na sto procent. Národní technické muzeum, to je totéž jako muzeum technik, jak národ šidí stát.“
