130 let

Náš stromek

Česko

POSLEDNÍ SLOVO

Letos poprvé jsme byli s paní Vaculíkovou o Štědrém dnu sami: ona se na to těšila. Naše rodiny se rozkošatily tak, že jsme žádnou z nich nemohli u stolu přijmout. Proto bylo všecko tak volné, klidné: přesně jako na svých lepších stránkách doporučovaly Lidové noviny. Založeno ovšem na tom, že Jan nám dovezl naporcovaného kapra, stromek, dárky a odvezl si své. Také Ondráš přijel odpoledne příjemně posedět, položil dárky pro nás pod stromek a vzal si svoje. Večer jsme s paní V. snědli kapra, pomodlivše se před tím, a šli ke stromku, který jsme rozžali pěti svíčkami. Zazpívali jsme asi šest koled, vyprávěli si staré věci, a dárky rozhodli jsme se nechat na zítřek: no co tam může být!

Já jsem trochu nemocný, ale neřeknu jak, abych nedostával rady. My jsme také dlouho dopředu psali vánoční přání, v klidné pohodě, jak doporučují tyto noviny. Poslali jsme jich 63: včetně panu Firlovi do Kanady a panu Vavruchovi do South Africa. Ta přání jsou trošku povinnost, dovolte mi říct, když jsem nemocný: musíte psát každému, kdo vám psává. Když se pak někdo neozve, hm, je to zpráva.

Dárky pro děcka jsme kupovali postupně: paní V. je balí, já je rozdávám z tašky volně. Ty tašky si oba kluci odnesli. A žádné papíry a špagáty na zemi! Letos Paní navrhla, že si nebudeme dávat dárky. Ale člověk to duševně nevydrží: mám pro ni dva, ona pro mne tři. Seděli jsme u stromku, zpívali notorické koledy, a já se tu osmělím říct, protože jsem trochu nemocný, že většina koled je pitomá: „jej ovinula a zavinula“. Také ve Wlastencích jsme zpívali a tam jsem to řekl otevřeně. Jak starý valach zpívá: „Uvítal bych Pána hezky, on by se zasmál...“ Proč, ty starý valachu? To se na vás má šklebit jedním tahem celé Vánoce? Je jedna krásná, protože mystická koleda. Jak se Maria v potoce umývala: „A když se humejla, hned na břeh vyklekla. A jak na břeh vyklekla, syna porodila...“ To si velice umím představit: často jsem se díval z vody na břeh... A Ježíš jí hned chce načesat třešní, ona to nechápe a on praví: „Ty mi matko, nevěříš, že já jsem pán Ježíš. Já jsem stvořil i nebe, i Matičko i tebe.“ To je svaté.

Náš stromeček má metr padesát, je to smrk. Z jedné strany je skoro holý: rostl vedle růže. Já jsem rád, že u nás došel nějakému účelu a cti. Strojila ho Paní sama: ona to dělá ráda. Já jsem podával háčky. Vybrala zase červené ozdoby, a ještě koupila červenou kolekci. Já jí říkám, že až ona umře, dám si na něj samé černé baňky. Jsem trochu nemocný, tak mi napadlo, že bych si měl napsat pár Posledních slov pro případ svého úmrtí. Aby křivý stromek stál trochu rovně, podložil jsem jedno rameno kříže knížkou jakýchsi básniček. Otevřel jsem ji a narazil na tyto verše: „Jen potulné kočky mňoukají do ticha vánoční koledy pod starou lampou.“ Děkuji tady za pomoc Monice Kováčové. A mluvili jsme s Paní o tom, jak to bývalo na Vánoce doma. Viděl jsem maminčinu ruku, jak rozlévá hrachovou polévku. Jak i náš tata složil ruce při modlitbě. Na plamenech svíček vznášely se naše myšlenky a díky našim lidem nahoře.

Autor: