Když mi můj nebožtík otec líčil v šedesátých letech problémy světové politiky, jako první uváděl dilema, jak vyživit stále se rozmnožující a početně rostoucí lidstvo. V rámci takzvané „zelené revoluce“ se v následujících dekádách zdálo, že obava byla planá a starý pán viděl věc příliš tradičníma malthusiánskýma očima. Dnes celý svět žasne, že potravin opět začíná být relativní nedostatek a celý projekt s biopalivy se zvolna jeví jako slepá ulička a bizarní a v podstatě škodlivý nápad – kdo by se však ještě nedávno ozval proti, byl by ukřičen jako zpátečník a nepřítel životního prostředí. Radou rozumu by bylo spíše těmi fosilními šetřit a nepodporovat šílenství individuální dopravy i v hustě osídlených regionech.
Je ovšem otázka, proč
Při návštěvě Malajsie mne nepříjemně zaujaly tisíce a tisíce kilometrů vymýceného pralesa osázené olejovou palmou, nikoli na jídlo, ale pro pohon aut. Pálit pšenici v elektrárnách jistě lze, ale kulturnost spočívá právě v tom, že se vše, co je možné technicky či právně, nedělá (řekněme krém proti vráskám z lidských fetů, byť by se získávaly z legálních potratů či od dobrovolných smluvních dárkyň za úplatu a s poučeným souhlasem).
Centrální a symbolický význam právě obilí, respektive chleba, v různých náboženstvích i lidové tradici a příslovích není náhodný a ne nadarmo provádí křesťanství prazvláštní rituální procedury právě s ním. Vytápění amerických lokomotiv neprodanou pšenicí či kávou budilo pohoršení už za krize třicátých let.
Pokud by se týkalo rostlinné produkce, lidstvo by se pochopitelně uživilo hladce, problém nastává, pokud nikoli nepodstatná část z ní mizí jako palivo a další jako krmivo domácích zvířat. Nesmírná Čína si dnes chce přilepšit dlouho odpíraným masem podobně jako Evropa řekněme v šedesátých letech. Po nasycení takovýchto přání začíná spotřeba stagnovat či klesat, ale euroamerická společnost se živočišnými produkty nemírně přejídá, což má za následek nikoli nepodstatné zkrácení života a vykazuje většinou nepřímou úměru s kulturností konzumenta. Je ovšem otázka, proč si život na gauči před komerční televizí vlastně prodlužovat.
Z hlediska produkce také bohužel zvítězila domácí zvířata typu prasat či slepic, konzumující ve svých přízračně koncentračních ubytovnách právě ten typ potravy, který je využitelný i pro člověka. Běžně se také nedoceňuje mnohem větší efektivnost chovu studenokrevných živočichů, řekněme ryb, oproti teplokrevným, kteří většinu krmení „protopí“.
Z jistého hlediska jsou největšími hrdiny lidstva Justus von Liebig a Rudolf Diesel, objevitelé umělých hnojiv a motoru vhodného pro pohon zemědělských strojů – za bezmyšlenkovitou jistotu, že i zítra bude dost co jíst, vděčíme právě jim. Tradiční zemědělství by tolik lidí, co je jich dnes, zdaleka neuživilo (i ono znalo biopaliva, dokonce výhradně – oves poháněl koně, žito zemědělce). Takováto činnost se může jevit podle úhlu pohledu jako ráj s rodnými lány, pokojnou prací a pískáním na fujaru ovečkám (už Vergilius ve svých Georgikách to tak viděl), popřípadě z hlediska loveckosběračské společnosti jako peklo: za hrůzného ničení lesů a krajiny zde monotónně okopávají řepu znevolnění duševní i fyzičtí ubožáci, kteří by nebyli schopni chytit ani zajíce, a hrůzně se množí. Na každý pád jsme na zemědělství vsadili a jsme od něj živi – loveckosběračská idyla ostatně nezná pojmy „noviny“ ani „sloupek“ a zprávy šíří lesem jen formou drbů.
si život na gauči před komerční televizí vlastně prodlužovat
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
