LN Zrovna knihy Emila Hakla jsou psány jazykem, který se nedá označit jako spisovný, jsou plné slangu a „pražštiny“. Pro překladatele to může být docela oříšek. Žijete v Římě, jak dbáte o to, aby vaše čeština nezrezivěla?Tak to jste mě právě zasáhl na dost citlivém místě. Snad žádný jiný jazyk není tak prošpikován nespisovnými výrazy jako čeština. Nemyslím jen tu současnou literaturu, ale samozřejmě i třeba Haška či Hrabala. Román Emila Hakla O rodičích a dětech je ovšem postaven na dialogu otce a syna. Tady je nejdůležitější zachytit ten vztah. I když se baví třeba u piva jako kamarádi, nejsou to „jenom“ kamarádi. Se slangem jsou někdy problémy, ale ty se dají řešit. Nemusíte se už spoléhat jen na četbu, přes internet můžete poslouchat rádio, televizi, číst noviny, jste v kontaktu s jazykem. Není to stejné jako bydlet třeba někde v Praze, ale to by mi hrozila zas jiná katastrofa, ztráta živého citu pro italštinu. Překladatel musí znát dobře především svůj jazyk.
* LN To je pro vás při překládání to nejdůležitější?
Samozřejmě. A pak také musíte najít rytmus té knihy. A mít dobré nervy! Já cítím velkou zodpovědnost, vždyť špatný překlad knihu zabije. Když ale vyhmátnu rytmus textu a podvolím se mu, tak se trochu zklidním. Je to ale těžké, ponoříte se do světa knihy, musíte se ale neustále vracet do každodennosti, nakupovat, zařizovat, vodit děti na kroužky… časem snad budu jistější a jistější.
LN Inu, co je bez chvění, nebývá pevné. Které české autory jste už do italštiny převedla? A jak je vybíráte? Řídím se citem, většinou je mi to jasné už při čtení knihy, že ano! Tohle by mě bavilo přeložit, říkám si. Pak nad textem sedím třeba celý rok a překládat něco, co mě nebaví, co se mi nelíbí, to by bylo jen trápení, nemyslíte? Velmi také záleží na tom, co si přejí nakladatelé. Českou literaturu rozhodně nečtou žádné obrovské davy. Vydávají ji spíše malá nakladatelství, která ráda hledají a riskují, ale zas nemají prostředky na propagaci. Velká a zavedená nakladatelství se skvělou propagací a distribuční sítí mívají zájem, až když kniha prorazí na britském nebo německém trhu. Teď mám připravené ukázky z knih Violy Fišerové, Ireny Douskové, Terezy Boučkové a Tomáše Zmeškala. Přeložila jsem román Petry Hůlové Přes matný sklo a docela ráda bych se někdy pustila do románu Markéty Pilátové. Taky jsem přeložila tři vaše romány.
* LNA na jakých dílech z české literatury jste vyrostla?
První byli Hrabal a Kundera, určitě také Čapek, Hašek, Nezval. Četla jsem je česky i italsky. Přeložení jsou u nás nejrůznější autoři. Mimo jmenované třeba i Ladislav Fuchs nebo Pavel Kohout. Důležitý pro mě byl Ivan Klíma, četla jsem v češtině všechny jeho knihy, i Soudce z milosti, což je velmi objemná kniha, takže to bylo skutečně vysilující. A kvůli románům Milana Kundery jsem se vůbec začala zajímat o Československo, jeho dějiny, politiku a samozřejmě i literaturu.
Ale českých autorů bylo v poslední době přeloženo daleko víc. Úspěch měl třeba Patrick Ouředník, od kterého vyšla Europeana či Příhodná chvíle, vydaní byli Michal Viewegh, Zuzana Brabcová, Daniela Hodrová, Jiří Kratochvil nebo Květa Legátová. Vyjde i Miloš Urban a Jaroslav Rudiš. Vycházejí i recenze. O Ouředníkovi se dokonce psalo v superlativech ve vlivném deníku La Stampa.
* LN Ale! Je snad Itálie pro české autory tou zaslíbenou zemí?
Musím zdůraznit, že zvláště tito noví autoři jsou vnímáni spíše nepočetnou obcí, která má o češtinu specifický zájem, než čtenářskými masami.
* LN Aha. V Čechách toho o současné italské literatuře také mnoho nevíme. Nedávno měla ale velký ohlas kniha Roberta Saviana Gomora o zlu, kterým je zvláště na jihu Itálie mafie. Nyní vyšly dvě jeho další knihy, Otisk bolesti a Krása a peklo. Nedá mi to. Jako Římanky se vás musím zeptat, zda je pro vás Saviano, jako spisovatel a bojovník proti mafii, důležitý. Sledujete jeho práci?
Když se narodíte v Itálii, slyšíte o mafii od dětství. Mluví se o ní v televizi, plní stránky novin, hlavně když někoho zabijí, což je bohužel dost často. Člověk má ale pořád pocit, že jde o nějakou zlou nemoc, která je striktně lokalizovaná, je ohraničená. Jen málokdo má pocit přímého ohrožení. Činnost mafie na vás prostě působí jako zlo, které odsuzujete a kterým pohrdáte, které je ale úplně mimo vás. Teprve Saviano ukázal, že moderní mafie má svoje prsty v jakékoli oblasti. Šaty, které má na sobě Angelina Jolie při předávání Oscarů, mají něco společného s mafií. Šaty, které nosíme na sobě, šaty které se prodávají v Berlíně, Madridu, Londýně, Praze… prošly mafiánskými řetězci, nebo ne? Bavíme se teď o šatech, nebo třeba o dodávkách betonu či o špercích, ne o drogách nebo zbraních, chápete? Jedete třeba na dovolenou na Tenerife. Ach ano, ale nevlastní ten krásný hotýlek mafie? Všichni v tom jedeme. Saviano se pokusil probudit odpovědnost jednotlivce a podařilo se mu to.
* LN O mafii během desítek let psaly stovky autorů…
On vyprávěl, jak se sám ponořil do meandrů mafiánského systému, pochopil jeho mechanismy a odhalil je. Dělal to se vztekem a vášní, protože psal o místech, kde se narodil, o ulicích, na nichž vyrůstal. Psal o svých sousedech, spolužácích, kamarádech z dětství. A nejen to, ukázal, že s mafií lze bojovat tisíci způsoby: zkoumáním a vyšetřováním, soudy, tvrdou rukou, ale také kulturou, protože jeho knihy, přeložené všude ve světě, mají stále větší vliv. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by Saviano nucen žít zabarikádovaný a na věky pod policejním dohledem.
* LN Je v Itálii vnímán jako hrdina?
Mnoha lidmi samozřejmě ano. Má ale i spoustu nepřátel. Je to jen pár měsíců, kdy premiér Silvio Berlusconi tvrdil, že Saviano podporuje mafii, protože jí dělá reklamu. A že navíc poškozuje pověst Itálie v zahraničí. A právě premiérova televize Mediaset vyrobila a vysílala televizní seriál o mafiánovi Totovi Riinim, nazvaný Il capo dei capi, který se pokusil ukazovat lidský aspekt „práce“ mafiánů. To se seriálu povedlo do té míry, že při anketě mezi studenty středních škol se ukázalo, že nejsympatičtější postava seriálu byl právě tenhle zabiják Toto. No, tak to už se snad nedá vůbec komentovat. Tahle nenávist a vlastně strach ze Saviana a jeho knih ovšem svědčí o tom, že slovo má pořád obrovskou moc.
* LN Sama jste spisovatelka. Můžete mi říct něco o vaší poslední knize? Vyjde v Čechách?
Nedávno mi vyšla první kniha, jmenuje se Il viaggio di Anna (Anina cesta) a odehrává se v Římě a
Praze. Je to milostný příběh o tom, jak strašně pálí i ty docela staré jizvy. A také je to příběh mateřství. To je můj sen, aby vyšla i česky!
