Jak u nás průmysl, politici a odbory vytvořili paralelní svět nevolnictví
Podle statistik prý máme jednu z nejnižších úrovní chudoby v Evropě. Ale co je to chudoba? Počátkem 90. let u nás byl poprvé zaveden pojem životní minimum. Měl být stanoven složitou rozvahou životních potřeb a nákladů. Ale jeden sociolog, který se na tom podílel, mi vyprávěl, jak to bylo: „Když jsme náš výstup ukázali vedení ministerstva, tak se na to podívali a řekli: To je málo, jděte a spočítejte to na víc.“
Práh chudoby se nakonec vždy stanovuje politicko-společensky, jako úroveň spotřeby a zajištění, kterou považujeme za snesitelnou. Když vidíme člověka v chudobě, soudíme, že se to tak přece nemůže nechat. Že s tím někdo – ne my, ale stát – musí něco dělat. Náš standard je dosti vysoký a zároveň má jeden důležitý rys: člověk (zdravý, práceschopný) se o něj nemusí zasloužit vlastním úsilím – má na něj nárok proto, že je Čech. Jenom tak lze vysvětlit fenomén, který dokážeme považovat za normální, přestože jeho absurdita bije do očí: vznikly u nás, zejména v montovnách postavených se státní podporou, statisíce pracovních míst, ačkoliv bylo jasné, že je neobsadí žádný Čech. Jít makat za dvanáct tisíc hrubého, to po nikom nemůžete chtít – v tom panuje celospolečenská shoda.
Ty montovny potřebujeme, protože musíme něčím nastartovat ekonomiku. Vypadají moderně, dodávají do statistik samá pěkná čísla, napojují nás na globální ekonomiku.
Ale taky u nás vytvořily to, co popisujeme v reportáži v magazínu Pátek: paralelní svět korupce, vydírání, násilí a obchodování s lidmi. Paralelní proto, že s tím naším jakoby nesouvisí.
Vůbec nejsme nuceni ho brát na vědomí. Jeho obyvatelé se od nás zdaleka neodlišují jen tím, že mají méně peněz.
Když posloucháme politika, jak trvá na tom, že „sociální standardy se nesmějí snižovat“ a na billboardech slibuje „žádné výpovědi bez důvodu“, když si všímáme, že firmy víc investují do kvalifikace zaměstnanců, když mluvíme o kvalitě života a postmateriálních hodnotách – tak vždy tohle spodní patro cizích nádeníků mažeme z hlavy. Poměry v něm panující si spojujeme se sociálněrealistickými romány z 19. století anebo s dystopickými sci-fi, ne s českou kotlinou těchto dnů. Když jeho obyvatele potkáme – čemuž se nám daří vyhýbat, neboť bývají zavření v továrně nebo na ubytovně – dokážeme považovat skutečnost, že mají nos mezi očima, za věc čistě náhodnou a nijak je neopravňující ke stejným nárokům, jako máme my.
Jenže ekonomika je společenská aktivita amy jsme s tímto podsvětím propojeni. Aby nemuseli našinci (přesněji odbory) příliš slevovat ze svých představ o pohodlném zaměstnání, amontovny přesto dostaly svoje, vytvořily se mechanismy jako agenturní zaměstnávání. Funguje sice systém kontroly přítomnosti cizinců v ČR, ale funguje taky systém jeho organizovaného obcházení. Protože to občas bouchne, musí se systém měnit, a tudíž nově a troufaleji obcházet, takže se zákonitě čím dál tím víc kriminalizuje. Oslavovaní hoši z agentury CzechInvest, kteří byli tak kosmopolitní, že prý cvičně vedli porady v angličtině, k tomu systému patří stejně jako kosmopolitní nevolníci a gangsteři v Plzni, kteří s partnerem přivázaným k radiátoru cvičně vedou poradu v ukrajinštině. Motýlek knížete Schwarzenberga si nelze odmyslet od korupce na konzulátech v Kyjevě či Hanoji. Prostředníci zařizující česká víza se tam prý scházejí na golfovém hřišti.
Lidskost nevypneme na povel Solidaritu, loajalitu a soucit samozřejmě pociťujeme nejsilněji k těm nejbližším a s narůstající vzdáleností od nás jejich pouta slábnou; státní příslušnost tvoří v těchto soustředných kruzích výraznou hranici. Ale v zemi, která se stále ještě setrvačně hlásí ke křesťanské tradici a humanismus má v preambuli ústavy, ani za touto hranicí nemůže být solidarita nulová. Jsou to hodnotové systémy z podstaty univerzalistické, tedy vycházející z toho, že jejich hodnoty jsou v nějaké míře aplikovatelné na všechny lidi.
Systém průmyslového rozvoje, o který jsme si zvykli se opírat, nejen, že přispívá díky všem podvodům rozpočtu a ekonomice méně, než si představujeme; nejen, že nepřispívá k rozvoji obcí (ze zpráv o nových investicích mají radost v ministerských tiskových zprávách a ekonomických rubrikách, méně už v dotčených lokalitách). Tenhle systém nás cvičí v tom, abychom uměli podle potřeby ignorovat něčí lidskost. A tím ničí náš charakter.
***
Motýlek knížete Schwarzenberga si nelze odmyslet od korupce na konzulátech v Kyjevě či Hanoji
O autorovi| Martin Weiss, e-mail: martin.weiss@lidovky.cz komentátor LN
