Z naší zkušenosti s komunismem se součástí dnešního západního vědomí nestalo nic
V oceňovaném filmu Larse von Triera Tanec v temnotách z roku 2000 vystupuje nejen česká emigrantka v USA jménem Selma, kterou hraje Islanďanka Björk, ale i byvší česká filmová hvězda jménem Oldřich Nový, žijící rovněž v Americe. Nemá cenu si na to stěžovat; umění není od toho, aby faktograficky věrně zobrazovalo historii. Ale kdyby Češi patřili do von Trierova světa, kdyby si uměl představit, že chodí na jeho filmy, vůbec by ho taková licence nenapadla. Deset let po údajném návratu do rodiny svobodných národů byli pro předního evropského tvůrce Češi toliko zaměnitelným, mytologickým národem. Tahle diagnóza platí – jsme neviditelní.
Samotné jméno sametová revoluce vzniklo v cizině a Václav Havel se těší celosvětovému uznání, ale je to věhlas ryze osobní. Občas se může zdát, jako by se samotný pád komunismu v někdejším sovětském impériu vůbec neodehrál. Šéfredaktor amerického časopisu Reason Matt Welch si nedávno všiml, že výročí přestřižení drátů na rakousko-maďarské hranici v srpnu 1989 zaznamenaly všeho všudy čtyři americké noviny – přetištěním jednoho a téhož článku. Větší ohlas mělo ten den pětadvacáté výročí komiksu Teenage Mutant Ninja Turtles. „Za posledních pět let bylo natočeno víc hollywoodských hagiografií revolučního komunisty Che Guevary, než bylo za dvacet let natočeno filmů o revolučních antikomunistech, kteří dramaticky svrhli totalitní režimy od Tallinu po Moskvu,“ poznamenává.
Jsme první, nebo třetí svět?
Pád komunismu přišel pro část západní společnosti nevhod. Politikům tehdejších Evropských společenství narušil sjednocování jejich klubu s integračním jádrem v někdejší Říši Karla Velikého. Z toho se mnozí fakticky nevzpamatovali dodnes – když francouzský prezident řekne, že „Evropa“ cosi od východoevropských členů chce, implicitně tím říká, že oni Evropou nejsou (což platí obecně – čtete-li v západních médiích cokoli o „evropských“ postojích či trendech, týká se to výhradně západní Evropy). Pro mnoho intelektuálů skončil sen, když se ukázalo, že v bývalých sovětských satelitech o žádný „teď už skutečný“ socialismus nikdo nestojí. Vpadli jsme nevhod do jejich populárních geopolitických dichotomií: patříme do „prvního“, nebo „třetího světa“? Jsme bílí Evropané, sice možná oběti útlaku, ale ne západního koloniálního útlaku, nejsme sice pitoreskně chudí, ale zároveň snad nikoho nevykořisťujeme.
Po druhé světové válce každý chápal, že byly poraženy nejen určité armády, ale hlavně určité myšlenky. Následovalo hluboké přehodnocení mnoha myšlenkových kategorií. Co následovalo po konci studené války?
Nejdříve ticho. Zájem o novou Evropu se stal menšinovou specializací. Instituce na ni přikládaly svá měřítka – jednou z prvních starostí západních úředníků i novinářů se stalo, aby se náhodou někde neublížilo bývalým komunistům. Západní investoři mluvili sice o svobodě a příležitostech, ale stejně je víc lákala Čína, kde k žádné antikomunistické revoluci nedošlo. Nejvýše postaveným manažerem východoevropského původu na světě, šéfem Microsoft Europe, je dnes bývalý pracovník československé rozvědky.
Západním levicovým veteránům nikdo tak nepomohl se otřepat jako George W. Bush. Statisíce lidí demonstrovaly proti jeho válce v Iráku s transparenty jako „Mír pro naši dobu“, Chamberlainovými slovy po návratu z Mnichova. Evropští socialisté vydali v roce 2007 dokument „Za novou politiku uvolňování napětí – ne dalším závodům ve zbrojení v Evropě“, který jako by pocházel z komunistické propagandy nejen názvem, ale do jisté míry i obsahem. David Miliband útočí na britské konzervativce, že se spojením s polskou pravicí a s ODS ocitají „mimo hlavní proud“, zatímco když prohlásí za svého osobního hrdinu předsedu Jihoafrické komunistické strany, je to zřejmě v hlavním proudu. „Váš duch, vaše odvaha inspirovaly celý svět,“ vzkázal Barack Obama Václavu Havlovi, ale když jeho ředitelka komunikace Anita Dunnová nedávno vykládala, proč jsou jejími nejoblíbenějšími politickými filozofy matka Tereza a Mao Ce-tung, rozhovořila se víc od srdce.
Jenže, jestliže z naší zkušenosti s komunismem nevzešlo nic, co by se stalo součástí dnešního západního vědomí, je to hlavně naše vina. Od počátku jsme si kladli za cíl převzít „standardní řešení“ a být co nejrychleji stejní jako všichni ostatní, od politiky přes architekturu až po muzikály. Takže ničemu pořádně nerozumíme a nic světu nepředáváme. Moderní Polák je „zoufalcem schovávajícím se v rolích, o nichž je přesvědčen, že je stojí za to hrát. Dělá totéž, co ostatní, ale o jedno nebo dvě tempa později,“ napsal polský filozof Ryszard Legutko. „Vlastní styl postrádáme proto, že se samostatně nezapojujeme do sporů, které by nám umožnily vypracovat vlastní hlediska i vlastní způsoby výkladu skutečnosti. Polák je bytostí dokonale sekundární, odvozenou, která nevnímá potřebu se z této odvozenosti vymanit.“ O nás to lze říci stejně.
***
Obama chválil Havla, ale když jeho ředitelka komunikace Anita Dunnová nedávno vykládala, proč jsou jejími nejoblíbenějšími politickými filozofy matka Tereza a Mao Ce-tung, rozhovořila se víc od srdce
O autorovi| e-mail: martin.weiss@lidovky.cz MARTIN WEISS komentátor LN
