Škrobovité hlízy vyvolávají lepru, věřili Evropané ještě před třemi staletími
Britští rolníci v 17. století ohrnovali nad bramborou -dovezenou americkou plodinou - nos. Soudili, že hlízy nejsou dobré snad ani pro dobytek. Po čase však bohatství zplozené bramborami předčilo veškeré zlato a stříbro dovezené ze Severní i Jižní Ameriky.
Jistý Španěl, který se vracel domů z Jižní Ameriky, přivezl kolem roku 1570 do Evropy první brambory. Obyčejně vypadající, spíše neforemná hlíza pro něj byla sotva něčím víc než kuriozitou, kterou si přibalil do zavazadel, aby se doma něčím předvedl před příbuznými.
Ostatně brambory nepředstavovaly pro conquistadory žádnou novinku. Indiánští rolníci pěstovali po celých Andách četné odrůdy této významné potraviny, často vysoko na nechráněných horských úbočích. Hlízy byly deformované a často vyloženě nepěkné, ale daly se sušit na mrazu, jsou bohaté na základní živiny a snadno se mohou skladovat.
Brambory brání kurdějím, poskytují rychlou a lacinou stravu zemědělským dělníkům a jejich rodinám a na jejich sadbu a sklízení je zapotřebí jen nejprostšího náčiní. Ve spojení s mlékem a dalšími mlékárenskými produkty sloužily jako potrava, jež byla z nutričního hlediska mnohem bohatší nežli jídelníček složený z chleba a jiných obilných produktů, běžných v Evropě 16. století.
Dalo by se tedy předpokládat, že se pro takovou plodinu Evropané ihned nadchnou, ale to se nestalo. Na brambory a andské indiány, kteří je pěstovali, shlíželi conquistadoři s pohrdáním. Brambory byly jídlem chudých, čímsi mnohem podřadnějším než chléb. Angličané se na ně dívali jako na podřadnou rostlinu, jež se nehodí do jídelníčku slušného člověka 17. století.
Francouzští rolníci odolávali bramborám po generace. Ve špatných letech si vystačili s nekvalitním nebo mírně plesnivým obilím, snášeli drahotu, hladověli a často se zúčastňovali obilných nepokojů.
Brambory byly ve Francii exotickou potravinou ještě v polovině 18. století - i tehdy se jim většina gurmánů vyhýbala. Burgundští rolníci měli dokonce zakázáno brambory sázet. Tvrdilo se o nich totiž, že vyvolávají lepru - jejich bílé strupovité hlízy se podobaly znetvořeným rukám a nohám malomocných. Ve své velkolepé Encyklopedii z let 1751 až 1776 Denis Diderot napsal: „Ať tuhle hlízu vaříme, jak chceme, je mdlá a plná škrobu... Říká se, a to právem, že brambory způsobují plynatost; ovšem plynatost sotva uškodí pohlavním orgánům rolníků a dělníků.“
V Anglii se brambory pěstovaly jako krmivo pro dobytek, pak jako potravina pro chudé, přičemž ve městech jako Wigan na severu se nalézaly na úsvitu 18. století prosperující bramborové trhy. Na druhé straně Irského moře si brambory rychle osvojili Irové - pro ně byly mnohem víc než přílohou. Představovaly totiž případné řešení jejich potravinové nouze. Rozšířily se hlavně mezi nejchudšími lidmi, kteří nemohli zaplatit za umletí svého obilí.
Knihu Briana Fagana nazvanou Malá doba ledová vydalo nakladatelství Academia. Text zkrátila redakce Lidových novin
