Sobota 28. ledna 2023, svátek má Otýlie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Našim indiánům

Česko

POSLEDNÍ SLOVO

Vydali se dva indiáni autobusem na cestu ze Západu na Východ; to vyprávěl básník Josef Hrubý. Když jeli už dva dny, šel jeden z nich dopředu k řidiči a požádal ho, aby zastavil, že chtějí vystoupit. Řidič řekl, že ještě zdaleka nejsou u cíle, a indián pravil, že to nevadí. Řidič řekl, že jsou ale uprostřed pouště, a indián zas pravil, že to nevadí. Řidič řekl, že ovšem může zastavit, ale proč? Indián odpověděl: „Naše těla už dva dny jedou dál a dál, ale naše duše zůstávají vzadu, my na ně chceme počkat.“

Toto vyprávěl minulou středu Josef Hrubý v PEN klubu jako příklad poezie života. Mně to od té doby přichází na mysl jako slovo k tomu, nač jsem v poslední době myslel. Fyzicky jednáme pořád vpřed a dál. I vnější svět nás táhne nebo tlačí. Míjíme situace, které nestačíme ocenit. Ba myslím si skoro, že se pak rozhodujeme k jednání v jiných chvílích, než byly ty příznivější. Některé situace řešíme nezralí. To indiánské vyjádření je úžasné.

Já jsem onehdy - a zase v tramvaji - pozoroval lidi a podle jejich zjevu, tváře a jednání si tipoval, jak se mají, v jaké situaci jsou. A zase ty mobily: že pořád něco řeší, jednají, a promeškávají chvíle rozjímání nebo pozorování; nezaujatého pozorování, bez osobního interesu. Pro mne je to čím dál zajímavější: v každém typu, zvláště ženě, vidím svérázný zjev, útvar, ano i dílo. Rád bych věděl, co ten mladý muž se sluchátky na uších poslouchá: původně jsem to považoval za znak ušlechtilého a cílevědomého zájmu. Ale ona je to izolace od prostředí, je to vyřazení pozornosti k tomu, co je tu a teď. Ale naše myšlenky, úmysly a rozhodnutí se vyvíjejí v ovzduší dějů, jevů, zvuků z okolí. Jako na naše tělo dovívá van vzduchu, na naši duši vane okolní dění. Uzavři se tomu, a budeš jenom kvasit uvnitř.

Když pozoruju děti: všecko znají, vodu, trávu, strom. Protože všeho se mohly dotknout, jdouce za něčím jiným. Je však cosi velice jiného, když jste k vodě, k trávě, ke stromům uvázáni celé hodiny, a třeba denně. Za půldny u potoka si vodu promyslíte do dna: po ten písek, po sliz kamenů, po všelijaké špručky lezoucí pod nimi. Váš duch je u všeho zároveň s vaším tělem, a těsně. Ale co vůbec může vědět a co může dobře udělat, kdo místo pravých věcí poznal jen jejich obrázky, fotografie, imitace?

Ti indiáni už prostě neunesli, že ode všeho, co vidí, jedou hned pryč. A toho „pryč“ bylo za dva dny víc než co může být u cíle. Je to, jako bych si za tisíc korun jel pro něco, co bude za stovku. Josef Hrubý ve své poslední sbírce Miláček Arcimboldo má radu skoro předvánoční: „Až budete žít znovu, zajděte občas do obchodu se slovy. Až vyjdete, řekněte ostatním: byl jsem se postarat o duši.“

Ale my, co tu sedíme, známe i potíž opačnou: že náš nadaný duch nás předbíhá a my to potom musíme do pondělka tělesně napsat.

Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma

***

Fyzicky jednáme pořád vpřed a dál. I vnější svět nás táhne nebo tlačí. Míjíme situace, které nestačíme ocenit. Ba myslím si skoro, že se pak rozhodujeme k jednání v jiných chvílích, než byly ty příznivější. Některé situace řešíme nezralí.

Autor:

Mohlo by vás zajímat