Velkohubá reklama ve veřejnoprávních médiích, kde se mimo jiné tvůrci bránili označení muzikál, byla podezřelá od samého počátku. Kromě toho solventnost Michala Horáčka a jeho ochota financovat vlastní „umělecký podnik“ je jedna věc a to, že se instituce placené z veřejných peněz podílejí na jeho propagaci, věc druhá. Stejně jako fakt, že Kudykam si pronajal Státní operu, na kterou by neměl ani pomyslet, a pomyslel-li, měl být odmrštěn. To si nikdo z vedení divadla opravdu nepoložil otázku, jak se nová inscenace například bude vyjímat vedle geniální Brittenovy Smrti v Benátkách? Zřejmě nikoliv, protože do konce roku bude mít Kudykam přes pětatřicet repríz a část souboru SOP bude kvůli jeho uvádění stát. Takhle tedy má vypadat operní dům, až se vyřeší tahanice o něj mezi ministerstvem a městem? Navíc, lze-li věřit propagaci, záštitu nad projektem převzal ministr kultury. Na to je jediná reakce: proboha proč?
Nový titul především není nic bůhvíjak původního, plaguje nejenom Komenského Labyrint světa a ráj srdce (v roce 1983 skvěle adaptovaný Ludvíkem Kunderou a Peterem Scherhauferem zrežírovaný Na provázku) a Voltairova Candida. A to si ještě na úvod autor přivolal Goethova Fausta i s Mefistem. Inspirace je jistě možná, ovšem za předpokladu, že vznikne nová kvalita, což se v tomto případě nestalo.
Michal Horáček má zkrátka velké ambice a nebojí se ani veršů. Jenže novotvar lyrikál jako žánrové vymezení je čirý nesmysl anebo alibi, jež má vysvětlit, proč muzikál není muzikálem, kašle na jeho hudební zákonitosti i strukturu a je starou dobrou „cochcárnou“, kočkopsem a bramboračkou. Autor vše vysvětluje tím, že jde o divadelní hru ve verších, kterých je rovnou šestnáct set. Jenomže Horáček není Shakespeare ani Corneille a jeho básnění je prostě směšné. Zaumné, rádoby vzletné veršíky, které prý drží villonovskou formu - snad ano, ale to, že si autor vezme určitý mustr, ještě neznamená záruku kvality. Horáček tu kouzlí s transcendentnem, filozofováním všeho druhu, mudrováním na politickou notu a nad tím vším se vznáší nebohý Immanuel Kant a jeho kategorický imperativ, což je zvlášť komické. Kdysi podobnou nádivku cpali do muzikálů Zdeněk Merta a Stanislav Moša a jejich snaha pak vyvrcholila muzikálem Bastard. Takže ani zde nejsou Horáček s Hapkou původní. Hudba je dílem poskládaná ze starých skladeb a nové šansony jsou zaměnitelné, v melodice nezřídka jedna vykrádá druhou. A děj? Mladý muž Martin podniká jakousi iniciační cestu, hledání ve světě, jenž se nachází za dveřmi jeho pokoje. Odolá všem svodům, nevstoupí do žádné partaje a postaví se na stranu utlačovaných.
Režie Doda Gombára se prakticky nekonala, na režisérovu obranu budiž řečeno, že s takovým materiálem toho mnoho pořídit nelze. Pak je ale namístě po přečtení scénáře říct děkuji a nepouštět se do předem prohraných podniků. Pokud bychom Gombára soudili podle této režie, pak by nezbylo než konstatovat, že neumí ani základní aranžmá situací. To, co se za ně vydává, je roztahané, roztříštěné, místy nesrozumitelné a bez nápadu. Ani náznak obrazivějšího pojetí, natož metafory, zato řada primitivních polopatismů, jako příchod gumáků Havla a Klause. Z jeviště se řinou proudy slov a odehrávají se akce, jejichž smysl lze jen hádat. Podobné projekty zpravidla zachraňuje velkolepá scénografie s různými efekty. Tady je ovšem scéna nevzhledná a nezajímavá a především nefunkční. Stavby zbytečně zabírají prostor, jejich využití je vesměs statické: nejprve scénu tvoří jakýsi mansion rozčleněný do kukaní, v nichž se posléze objeví obrovité pračky, ze strany přijede tělocvičný kůň, nahoře vypadnou bradla... Pak se zase po jevišti přeskupují částečně deformované domy, hojně se využívá zadní projekce a vše ještě komplikuje stálé příšeří. Ódy na Vojtěcha Dyka v hlavní roli Martina jsou nepochopitelné, vždyť ani nelze postřehnout, co hraje, natož jak. Jeho výkon se skládá vesměs z popocházení po jevišti, zaujímání různých postojů a recitace bez obsahu. Jen Lucie Bílá a a její výše zmíněné sólo mělo profesionální pěvecké i herecké parametry. Závěrečné zjevení Karla Gotta v roli Nového Kudykama by mohlo být klasifikováno jako Deus ex machina, ovšem za předpokladu, že je co rozuzlit.
Kudykam je jen další slepé rameno domácího snažení o muzikál a jen potvrzuje známé pravdy: Michal Horáček je starý kýčař, který našlehanými obraty marně zastírá myšlenkové vakuum. Tříminutová písnička takový přístup klidně unese, zvlášť když má takové interprety, jako je Lucie Bílá, ale třiapůlhodinový hudebně-dramatický útvar v žádném případě.
HODNOCENÍ LN *
Petr Hapka/Michal Horáček: Kudykam
Režie: Dodo Gombár Scéna: Michaela Hořejší Státní opera Praha, prem. 21. 10.
Režie Doda Gombára se prakticky nekonala, na režisérovu obranu ale budiž řečeno, že s takovým materiálem toho moc pořídit nelze
