Čtvrtek 25. července 2024, svátek má Jakub
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 49  Kč / 1. měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Natálčini rodiče jsou hrdinové

Česko

ÚHEL POHLEDU Soud se žháři z Vítkova se chýlí ke konci. Obhájci pronášejí ostrá slova. Neváhají útočit na oběti svých mandantů a zpochybňovat nejen jejich utrpení, ale obviňovat je ze lži a z toho, že svoji dceru málem nechali uhořet. Soud se žháři snad brzo skončí, příběh Natálky však bude trvat dál. Rodina bojovala o přežití Když přišla na svět, tatínek byl trochu zklamaný, po třech dcerách si přál kluka. Netrvalo dlouho a o Natálce začali mluvit jako o tatínkově mazlíčkovi. Klidná holčička byla podle vyprávění maminky velmi odvážná a samostatná. Už v deseti měsících stoupala na nožičky a v jednom roce začala mluvit ve větách. Dva měsíce před svými druhými narozeninami však na chvíli zemřela. Mezitím, co ji rodiče vyrvali plamenům a donesli na rukou do nemocnice, která byla naštěstí přes ulici, přestala dýchat. A brzy po oživení životních funkcí na dlouho usnula.

Zatímco v osmiměsíčním umělém spánku přežívala první sérii operací, její rodina bojovala o přežití. Maminka ležela s popáleninami na „áru“, tatínka odvezli daleko do Prahy do vězeňské nemocnice a sociální pracovnice pracovaly na tom, aby tři starší dcery odebraly jejich babičce a umístily do dětského domova.

Když se maminka vzpamatovala, musela čelit oznámení lékařů, že Natálka se svých druhých narozenin asi nedožije anebo zůstane v „nejlepším“ případě těžce postižená. Maminka se však rozhodla doktorům nevěřit a přestala s nimi mluvit. O to více však mluvila se svojí dcerou. Nevynechala snad jediný den, kdy by za ní složitě necestovala, nepřinesla dárek a nepromlouvala na její ohořelá víčka a čelíčko, které byly z obvazů vidět. Zatímco skromnou sociální podporu utrácela na cesty a dárky a rodičovský příspěvek musela vrátit, protože o dceru „pečovala“ nemocnice, rodina bojovala o právo na základní sociální zázemí.

Znovu se učila chodit a mluvit Jejich domov lehl popelem, ale prioritou zůstala škola. Aby Natálčiny sestry nemusely měnit svoji milovanou školu, rodina se byla ochotna ubytovat v psím útulku, když jim nic lepšího nenabídli. Ve městě se mezitím šířily drby o možných pachatelích, někteří obviňovali tatínka, jiní lhali o tom, jak rodiče svoji dceru nezachraňovali, anebo že se dokonce podpálili sami. Rodiče byli vystaveni tlaku, aby se z města odstěhovali, protože mu kazí jeho dobrou pověst („nejsme rasistické město“). Nejdůležitější však pro ně bylo, aby se mohli zase setkat s Natálkou. „Kdybych nevěřila, že se k nám vrátí, nepřežila bych to,“ vysvětluje maminka Natálky její skoro zázračné přežití.

Pár týdnů před Vánocemi byla v kruhu své rodiny. V polorozpadlém domečku, který si koupili z finančních darů lidí z celé republiky a který tatínek dodnes statečně rekonstruuje, začali žít nový život. I Natálka byla nová, nejen v důsledku svého pochroumaného tělíčka, ale tím, jak se dívala. V jejím pohledu někteří viděli moudrost, jiní strach. Umělý spánek, opakované narkózy a traumatický šok způsobily, že se musela znovu učit chodit a mluvit. V tuto chvíli si nikdo netroufne říct, jak rychle a zda vůbec může výpadek třetiny svého života dohnat.

Jako by to bylo včera Z pohledu dětského psychiatra a psychoterapeuta lze nalézt několik rovin, ve kterých tragické události zanechaly hluboké stopy v myslích obětí. Každá rána, hrozba či útok na naši integritu a na vztah s člověkem, který nám pocit bezpečí poskytuje, může zanechat stopy na našem myšlení, cítění a sociálním fungování. Tyto stopy mohou být krátkodobé, dlouhodobé a trvalé v závislosti na tom, zda ztráta pocitu bezpečí byla jednorázová, opakovaná či dlouhodobá a zda zahrnovala i ty, kteří se o naše bezpečí starají.

V případě Natálky a její rodiny byli ztrátou pocitu bezpečí ohroženi všichni najednou. Úzkost a strach, který zažili poté, co se v plamenech probudili z hlubokého spánku, mohl být tak intenzivní a neohraničený, že možná nikdy neskončí. Okolnost, že se někomu téměř podařilo vzít jim životy na místě, které považovali za nejbezpečnější na světě, skutečnost, že je napadli lidé, které vůbec neznali, to, že jedinou příčinou pokusu o jejich vraždy byla barva jejich pleti, stejně tak jako skutečnost, že jim státní orgány ještě měsíce po napadení nebyly schopny zajistit základní pocit jistoty a zázemí, že se naopak pokusily rodinu rozbít, ale také fakt, že je většina společnosti kvůli jejich romskému původu nikdy nepřijala a nepřijme mezi sebe, jakož i to, že je dnes obhájci jejich skoro vrahů pomlouvají, mohou jejich úzkost a pocit bezmoci ještě prohloubit a rozšířit.

Když jsem se s rodinou Natálky setkal poprvé, nenalezl jsem pouze vzdálené důsledky někdejšího traumatu, nýbrž akutní a intenzivní pocity a emoční projevy, které nacházíme u lidí vystavených bezprostřednímu ohrožení a útoku. Každý člen rodiny si zasloužil a potřeboval zvláštní odbornou pozornost a péči, stejně jako ji potřebovala rodina jako celek. Původní plán odborného vyšetření pro účely soudu, o které mě požádal zmocněnec rodiny Markus Pape, se rozšířil na léčebný plán, který trvá dodnes. To, co však Natálku nejvíce léčí a posouvá dopředu, je láska jejích rodičů. Oni jsou pro mě hlavními hrdiny jejího příběhu.

***

Když se maminka vzpamatovala, musela čelit oznámení lékařů, že se Natálka druhých narozenin asi nedožije

O autorovi| PETER PÖTHE, dětský psychiatr a psychoterapeut

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!