Des Esseintes, hlavní hrdina slavného Huysmansova románu Naruby, měl zvláštní zálibu v dílech, která jím obdivovaní autoři, třeba Barbey d’Aurevilly, napsali na sklonku života a v nichž se jasně zrcadlí autorovy ubývající síly. Pokud by Des Esseintes svou knihovničku sestavoval dnes, jistě by do ní zařadil i román Philipa Rotha Duch odchází (2007), který právě vydala Mladá fronta.
Na druhé straně, a to je třeba zdůraznit hned na začátku, byla by obrovská chyba číst tuto Rothovu knihu jen jako kuriozitu anebo jako materiál pro diagnózu autorova tělesného a duševního stavu. Ano, možná se tam tyto aspekty promítají, ale - jak nás Roth dostatečně upozornil v předchozích zuckermanovských románech -každé pátrání po biografické inspiraci je ošidné. A proto je třeba číst tento román jako výsostné literární dílo.
Rovněž je třeba podotknout, že četba to rozhodně není lehká ani extra příjemná. O to víc je odměněn čtenář, který vytrvá. Protagonisté posledních románů Philipa Rotha (1933) mají jedno společné, totiž chatrné zdraví. To platí i o Zuckermanovi verze 2007: před několika lety prodělal operaci prostaty kvůli zhoubnému nádoru, v důsledku čehož teď trpí jak impotencí, tak inkontinencí, což je - vzhledem k jeho charakteru a minulosti - útrpné i ponižující.
Inkontinence a impotence Není proto divu, že se uchyluje na samotu v berkshirských kopcích. My se s ním setkáváme v okamžiku, kdy se vydává do New Yorku, neboť se doslechl o urologovi, který by snad jeho problém s inkontinencí mohl odstranit, anebo alespoň zmírnit.
Vše se nakonec vyvine jinak. Nathan Zuckerman je po dlouhém životě na samotě prostředím na Manhattanu doslova okouzlen, byť pobyt v něm je docela bolestný - kdesi v sobě totiž objevuje touhu, tedy něco, co dávno pokládal za passé. „Přijel jsem do New Yorku jen kvůli tomu, co sliboval urologický zákrok. Přijel jsem, protože jsem chtěl zlepšit svůj život. Když jsem však podlehl touze získat zpět, o co jsem přišel - touze, kterou jsem se snažil dlouho potlačit -, otevřel jsem se představě, že bych mohl fungovat jako muž, jakým jsem kdysi byl.“
Toto obrození touhy je inspirováno setkáním s krásnou Jamie, přítelkyní protivného, neodbytného a ambiciózního Klimana. Vypravěč - jak říká na jiném místě knihy - najednou nepociťuje jen touhu, ale uvědomuje si také, že potlačováním této touhy se vlastně snažil jen „minimalizovat ztrátu“, která jej postihla, a právě v těchto pasážích nám Roth nabízí úžasnou, byť nemilosrdnou analýzu psýché stárnoucího muže.
Společně s Nathanem Zuckermanem si uvědomujeme, že touha nemizí přirozeně se silou, což se samozřejmě netýká jen tělesných vztahů, ale i psaní samého. Kromě inkontinence a impotence je stárnoucí Zuckerman postižen i výraznými výpadky paměti, jež je samozřejmě základním předpokladem spisovatelovy práce - ani ztráta paměti ale neznamená, že by nechtěl psát. Znamená pouze to, že psát nemůže a že si to uvědomuje. Nemožnost anebo spíše neschopnost psát dál vyjadřuje protagonista i v tomto příběhu, který je uzavřením kruhu. Protivný Kilman píše životopis někdejšího Zuckermanova idolu Lonoffa, jehož spisy si Zuckerman kupuje po příjezdu do New Yorku. Román je plný odkazů k západní kulturní tradici (Richard Strauss, Henrik Ibsen, T. S. Eliot), ale především k předchozím osmi zuckermanovským románům.
Nathanu Zuckermanovi možná paměť vynechává - o to víc však zkouší tu naši. Čtenář je nucen neustále se vracet zpět, uvědomovat si souvislosti, ale i klást si otázky, například: nebyl vlastně mladý Zuckerman, navzdory tomu, jak se kdysi líčil, stejně protivný, ambiciózní egoista jako Kliman dnes?
Duch odchází nabízí čtenáři neobyčejný zážitek - k čemuž výrazně přispívá i úžasný překlad Jiřího Hanuše. Byla by velká škoda, kdyby tento román byl opomíjen jen proto, že sám o sobě se může jevit slabší než předchozí autorovy knihy. Teprve s ním je zuckermanovská sága kompletní.
HODNOCENÍ LN ***** Philip Roth: Duch odchází
Přeložil Jiří Hanuš Mladá fronta, Praha 2008, 280 s.
***
Nebyl vlastně mladý Zuckerman, navzdory tomu, jak se kdysi líčil, stejně protivný, ambiciózní egoista?
