Často jim chybí vize a namísto inovací volí rychlou expanzi. Badatelé zase leckdy nedovedou pružně reagovat na požadavky firem.
Vědci na vysokých školách často žijí ve světě idejí a neradi dotahují své myšlenky do konce, domnívá se Jan Slovák, ředitel Centra pro transfer technologií z Masarykovy univerzity v Brně. Podle něj i průměrní výzkumníci často získají s nevelkým úsilím celkem uspokojivý plat, a tak je ke spolupráci s firmami nic příliš netlačí.
Na Evropském fóru vědy a techniky odborníci v rámci kulatého stolu zaměřeného na převod výsledků bádání do praxe diskutovali mimo jiné o spolupráci vysokých škol s průmyslem. Podnítila je k tomu studie, kterou si nyní u Českého statistického úřadu nechala vypracovat společnost Česká hlava, jež se snaží popularizovat vědu. Z rozsáhlého dokumentu vyplývá, že držíme neslavný rekord: české firmy investují do výzkumu minimum peněz.
V roce 2007 pocházelo z podnikatelských zdrojů jen 0,7 procenta rozpočtu vysokých škol určeného na výzkum. (Evropský průměr je desetkrát vyšší.) O rok později pak 0,6 procenta, což představuje částku 57 milionů. A podobně dopadly univerzity i v předchozích letech.
„Na českých vysokých školách pracuje asi třicet procent všech zdejších vědců. Chtěli jsme se proto podívat, jak jsou výkonní a jak se výsledky jejich práce uplatňují v praxi,“ vysvětluje Václav Marek ze společnosti Česká hlava.
Cesta k pružnosti Proč české firmy investují do výzkumu na vysokých školách tak málo peněz? „Necítí potřebu něco rozvíjet. Jejich majitelům možná chybí vize,“ domnívá se Miroslav Mašláň, rektor Univerzity Palackého v Olomouci a další účastník kulatého stolu. Podle něj firmy mnohdy uvažují o budoucnosti jen v horizontu dvou nebo tří let a spíše než výzkum je zajímá rychlá expanze, třeba v podobě budování dalších poboček.
Profesor Mašláň ovšem uznává, že nedostatky jsou i na straně vědců. Ti se mnohdy neumí přizpůsobit tempu práce v soukromé firmě. „Ještě existují badatelé, kteří odučí semestr, vyzkoušejí studenty, a pak odjíždějí na prázdniny,“ říká Miroslav Mašláň.
S tím souhlasí i profesor Slovák a dodává, že zdejší firmy jsou z velké části jen pobočkami zahraničních koncernů, a ty nemají zájem financovat českou vědu. „Průmyslový podnik navíc získá daňovou úlevu, když si výzkum udělá sám. Pokud by o tuto výhodu nechtěl přijít, musí vědce z univerzity zaměstnat,“ vysvětluje Jan Slovák, proč se firmy do spolupráce s vysokými školami příliš nehrnou. „Když průmyslové podniky požadují něco od vědců, chtějí to většinou rychle. Jen málo badatelů jim zvládne dát v krátkém čase rozumnou nabídku,“ domnívá se Ivo Vondrák, rektor Vysoké školy báňské -Technické univerzity v Ostravě. Podle jeho názoru by pomohlo vytvářet tzv. kolaborativní týmy: badatel přijde s nápadem, zahájí výzkum, praktik z firmy to dotáhne do finální fáze. „Otázkou je, jak se pak podělit o výsledky,“ říká profesor Vondrák.
A co by mohly vysoké školy na svém přístupu změnit? „Musí více nabízet sami sebe,“ říká Zdeněk Kůs, rektor Technické univerzity v Liberci. Je také potřeba, aby se vědci začali chovat pružněji. Určitou naději na zlepšení situace vidí v souvislosti s výměnou generací i Václav Marek: „Mladí vědci mají tendenci své poznatky zkoušet v praxi. Když něco vymyslí, mnohdy také chtějí, aby se na tom dalo vydělat, což je správné.“ Chceme do výzkumů zapojit studenty Nejvýrazněji ovšem do vztahu vysokých škol s firmami promlouvá stát. „Do výzkumů, na nichž spolupracujeme s podniky, bychom rádi více zapojili studenty. Jenže často to zbytečně komplikuje legislativa,“ podotýká Zdeněk Kůs, rektor Technické univerzity v Liberci, a dodává, že zájemci o případnou spolupráci musí vyplnit stovky různých papírů.
Jak tedy může stát svůj přístup vylepšit? Karel Klusáček, předseda Technologické agentury ČR, která má posilování spolupráce vědců s firmami v popisu práce, upozorňuje, že pro velké společnosti se hodí především nepřímá podpora: „Od roku 2005 si mohou od daňového základu odečíst sto procent nákladů na výzkum provedený ve firmě. Nyní se diskutuje o rozšíření odpočtu i na případy, kdy si podnik výzkum objedná jinde.“
Naopak u malých společností hraje důležitou roli přímá podpora. „Drobné rozjíždějící se podniky hospodaří většinou s minimálním ziskem, nebo dokonce se ztrátou, zkrátka si toho stejně moc odečíst nemohou,“ říká Karel Klusáček a zdůrazňuje, že pro ně se hodí třeba tzv. inovační poukázky. „Stát je poskytuje podnikům, a ty si za ně mohou výzkum nakoupit právě u univerzity,“ vysvětluje Karel Klusáček.
***
SMUTNÉ PRVENSTVÍ
Veřejný výzkum a vývoj financovaný firmami v milionech korun Firmy podpořily výzkum na Akademii věd, na vysokých školách a ve státních výzkumných organizacích v roce 2008 částkou zhruba 1,3 miliardy korun. Přitom celkové výdaje firem na vědu činily v roce 2008 asi 28,2 miliardy, většina z této částky se utratila opět v podnicích.
Podíl tuzemských podnikatelských zdrojů na financování veřejného výzkumu a vývoje
rok 2007, v procentech V Česku zaplatí firmy necelých 14 procent veřejného výzkumu a vývoje. V mezinárodním srovnání je na tom podobně Španělsko, Rakousko, Norsko či Británie, relativně vysokým procentem se naopak může pochlubit Rusko a Čína. Konkrétně u vysokých škol tvoří firemní peníze jen 0,7 % všech finančních prostředků na výzkum, což je nejméně ze sledovaných států. V Evropské unii se například z podnikatelských zdrojů financuje v průměru sedm procent vysokoškolského výzkumu a vývoje.
