Nejpozději do dvou let se agentura přestěhuje z Bruselu do bývalé budovy České konsolidační agentury v pražských Holešovicích.
Jednání Evropské unie o sídle Evropského úřadu pro dohled nad navigačním systémem Galileo, o které stály tři státy, včetně České republiky, zvýšilo zájem veřejnosti o tento evropský systém, který je většinou chápán jako konkurence známého amerického systému GPS. V diskusích se proto střetávají diametrálně rozdílné názory – od nadšeného vítání další demonstrace technické vyspělosti evropského průmyslu až po odsuzování projektu jako zbytečného a příliš finančně zatěžujícího evropskou ekonomiku. Pravda leží někde uprostřed.
Kosmická navigace jen pro vojáky Historie kosmických navigačních prostředků sahá do roku 1960, kdy USA začaly zkoušet jejich princip na flotile pěti družic Transit. To umožňovalo provádět navigační zaměření jen přibližně jednou za hodinu. Výsledky byly však více než povzbudivé, a proto se od roku 1964 začal budovat operační systém, určený v té době především pro určování poloh lodí amerického válečného námořnictva pod krycím názvem Oscar. Systém NNSS čili Navy Navigational Satellite System sestával až z deseti družic, obíhajících po polárních drahách a umožňujících například atomovým ponorkám, vyzbrojeným mezikontinentálními balistickými raketami Polaris, určovat jejich okamžitou pozici s přesností okolo 400 metrů.
Protože náklady na výstavbu a udržování takového systému byly enormní, muselo Ministerstvo obrany USA o financování tohoto programu tvrdě bojovat. Jenom té okolnosti, že v té době vrcholila studená válka se Sovětským svazem, můžeme děkovat, že dnes máme fungující a veřejně dostupný kosmický navigační systém GPS čili Global Positioning System.
I ten však byl původně koncipován jako ryze vojenský systém. První úvahy o tomto systému, nejprve označovaném jako DNSS (Defense Navigation Satellite System), později Navstar a nakonec GPS, probíhaly od roku 1973. V roce 1983 však tehdejší americký prezident Ronald Reagan pod dojmem sestřelení jihokorejského dopravního letadla letu KAL 007 sovětskými stíhači poblíže Sachalinu, kam údajně zabloudilo pro navigační chybu při letu z Anchorage do Soulu, rozhodl, že systém budou moci používat i civilní organizace.
Vojáci však prosadili, že při civilním využití nebude možno dosahovat maximální přesnosti, kterou systém mohl poskytovat, tedy přibližně 10 metrů, ale zhruba desetkrát horší. To mělo zabránit zneužití systému nepřátelskými mocnostmi.
Systém GPS vstoupil do realizační fáze v roce 1989 vypuštěním první družice GPS a o pět let později vypuštěním čtyřiadvacátého satelitu byl uveden do plného provozu. GPS i pro civilní potřebu Konec studené války a prohlubující se spolupráce s Ruskem i na poli kosmonautiky vedla prezidenta Billa Clintona ke zrušení omezení pro civilní sektor. Od 1. května 2000 se tak odblokovalo celosvětové používání navigačních služeb GPS s přesností na 10 metrů pro všechny uživatele.
Na stejných technických principech pracuje jak americký GPS, tak ruský Glonass a do jisté míry i čínský Compass (Pei-tou) – a bude tak pracovat i Galileo. V čem se tedy liší evropský systém od ostatních?
V prvé řadě je to vyšší přesnost, která v obecně dostupném režimu, poskytovaném všem uživatelům bez rozdílu, bude dosahovat hodnot kolem jednoho metru a v aplikacích placených, využívajících až tří frekvenčních pásem najednou, hodnot blížících se několika centimetrům. Nezanedbatelné bude i poskytování dalších služeb, jakými jsou například sledování pohybu dopravních prostředků, jak pro dopravce či armádu, tak při zpoplatňování používání vybraných dopravních tepen (mýtného). Bude ho možno využívat i při letecké navigaci, zvláště při přistávání za snížené viditelnosti. Nejvíce diskutovanou a obhájci systému zdůrazňovanou výhodou bude nezávislost na libovůli mimoevropských poskytovatelů obdobných služeb, kteří mohou kdykoliv jejich systém plně či částečně znepřístupnit. Toto však platilo pro starší verze družic systému GPS, novější již takovou možnost neumožňují. Je však otázkou, zda připravovaná verze GPS-III vzhledem k rostoucímu nebezpečí terorismu nebude mít opět možnost selektivního či regionálního znepřístupnění.
Kompromis s USA První úvahy o vytvoření evropského kosmického navigačního systému se datují do konce 90. let minulého století. Financovala je Evropská unie spolu s kosmickou agenturou ESA. Přípravné práce se rozjely v roce 2003. Tehdy se předpokládalo, že celý systém bude zprovozněn v roce 2010. Paralelně probíhala i obtížná jednání s USA, kde nakonec došlo ke kompromisní dohodě, která umožňuje provozování obou systémů bez vzájemného rušení a s možností alternativně je využívat zákazníky v základním režimu navigace. Na druhé straně zájem o zapojení do systému Galileo projevily i mimoevropské státy. V současnosti jsou členy tohoto mezinárodního konsorcia kromě EU i Brazílie, Čína, Chile, Izrael, Jihoafrická republika, Jižní Korea, Maroko, Norsko a Ukrajina.
EU předpokládala, že vlastní vývoj, výrobu a provoz systému, sestávajícího z 27 operačních družic a 3 družic záložních, budou zajišťovat soukromé podniky, které by pak na něm vydělávaly. Ale investora se najít nepodařilo, takže financování nakonec padlo na Evropskou komisi.
V roce 2005 byla na oběžnou dráhu vypuštěna první ověřovací družice GIOVE-A. Měla nejen vyzkoušet některé technické prostředky pro budoucí navigační družice, ale hlavně použít frekvence, které Evropě pro tyto potřeby přidělila Mezinárodní telekomunikační unie (ITU). Jinak by je Evropa ztratila. Další zkušební družice GIOVE-B startovala v roce 2008.
V té době uskupení firem Galileo vyrábělo čtyři prototypové družice, které měly být vypuštěny již v průběhu roku 2010, ale jejich výroba se opožďovala. Nyní se předpokládá, že první dvě z nich budou hotovy nejdříve v dubnu 2011. Také příprava pozemního vybavení pro vypouštění potřebných ruských raket Sojuz-ST na evropském kosmodromu ve Francouzské Guayaně se neustále oddalovala.
Letos v lednu byl podepsán kontrakt na výrobu 14 sériových družic Galileo s německou firmou OHB Systems, které se čtyřmi prototypy mají vytvořit do roku 2014 základ systému. Na chybějících 12 družic v současné době nejsou v rozpočtu peníze. Komplikací je také okolnost, že mezitím vzrostla cena i za vypouštění ruských nosných raket z přibližně 70 milionůłeur na 135 milionů eur. Těch je zatím objednáno pět kusů, které by měly dopravit celkem 10 družic na oběžnou dráhu ve výši 22 333 kilometrů. Další čtyři družice pak má vynést nosná raketa Ariane.
***
Systém bude možné využívat i při letecké navigaci, zvláště při přistávání za snížené viditelnosti
O autorovi| ANTONÍN VÍTEK, Autor pracuje v Akademii věd ČR odborník na kosmonautiku
