Je to dřina. Obsluhovači nohou skáčou například ve skupinách po dvou nebo po třech (visí při tom na jednom z těch lan) z výše položených platforem dolů na ulici. Ale ten spektákl je třeba zažít, nedá se dost dobře popsat – a já teď, co to píšu, ještě nic konkrétního neviděl. Kvůli tomu, že jsou ti obři dva a na různých místech, vyjedu určitě na kole, abych mohl pendlovat sem a tam. Kdyby se do Berlína někdo chtěl vydat (obři tu budou až do neděle), rád bych mu jako cyklista dal několik rad. A přijeďte! VĚTŠÍ divadlo už člověk na světě jen tak neuvidí. V neděli se obři sejdou u Braniborské brány.
Rozhlížejte se. I kukátkem!
Takže ty praktické rady pro Berlín: Nevstupujte nikdy na červené nebo jinak značené stezky. Rozhlížejte se vždy několikrát, a pokud možno operním kukátkem! (Jezdí se tu rychle!) A za třetí: LOOK LEFT, LOOK RIGHT!
Na těch stezkách se navzdory zákazu samozřejmě jezdí oběma směry – a zpravidla se ti, kdo jedou v protisměru, nevyhýbají směrem k obrubě chodníku (tedy doprava, neboť tam by mohli spadnout na ulici, zabrzdit nárazem do kandelábru nebo do narychlo otevřených dveří auta), ale směrem ke středu chodníku, kde nanejvýš překáží nějaké rozdováděné babky. Na stezkách se tedy míjí VLEVO – s pravděpodobností 9:10.
Středoevropské okno
A kdyby do Berlína někdo přijel svým autem, tak ať si zapamatuje: Nikdy, ani nakrátko, se auto nesmí odstavovat tam, kde platí právo nepolapitelných cyklistů. Kopají v jízdě do dveří, demolují zrcátka, tlučou pěstmi do kapoty...
Neuhýbat. Chrániče na fotbal s sebou Návštěvy je tu třeba ale především trénovat pro regulérní chůzi na chodnících bez stezek. Tam se jezdí jen trochu umírněněji. Ale ne vždycky.
Hlavní pravidlo: Neuhýbat ani o centimetr od přímé linie. A je jedno, jak blízko nebo daleko člověku v zátylí cvrčí nějaký volnoběh. Vedle toho slušnějšího jezdce, který za člověkem vyčkává, se může řítit stokilová obluda – a ta má kalkulovaný stranový odstup kolem tří centimetrů. Kinetickou energii takového projektilu při rychlosti 30 km/h ať si vypočte každý sám. Slyšel jsem, že už se v Berlíně objevila evolučně pokroková individua s okem v týlu.
Občas se tu skutečně přihodí nepěkné věci. Jednou proti sobě jeli a frontálně se srazili dva skejtaři – bez helem a kvůli lepší aerodynamice v předklonu. Při pitvě byla jejich rychlost odhadnuta na dvacet pět kilometrů za hodinu. Pokud si sem někdo přiveze z Prahy chrániče na americký fotbal, určitě mu to neuškodí.
V některých situacích bych to dokonce doporučil. Když se na křižovatce při delší červené fázi nahromadí roj nadržených cyklistů a vyrazí pak vpřed (předjížděči volí oboustranný obchvat, všichni dohromady dělají dojem vztekem oslepeného komanda), pomůže jen útěk nebo brnění.
Rusů se nebojte. Zneškodní se sami K večeru a v noci je polovina těch oblud samozřejmě opilá a přes nadále vysoké tempo reakčně utlumená. Jen Rusů a kamikadzů bez brzd se tu není třeba bát. Ti na kolech (fixies) bez brzd jsou naštěstí profíci a Rusové z kol padají z ničeho nic uprostřed klidného provozu sami od sebe, protože to pravidelně přehánějí s vodkou.
Když jsem jednomu pomáhal na nohy a zjistil, odkud je, říkal jsem si: Jen ať vidí, jaké jsou tu relativně hezké (myslím to vážně!) mezicyklolidské vztahy – jak jiné než na Rusi. Tam by ho někdo z výchovných důvodů asi jen kopl do hlavy nebo mu přejel přes krk.
Vlastně to bylo brutální Minulé produkce Royal de Luxe byly vlastně také dost brutální. Můj kamarád George z Kanady při výbuších svinstvem napěchovaných sudů a následujícím spadu toho svinstva vlezl pod lavici. To bylo v roce 1991 před Palácem republiky; na chvilku jsme byli uprostřed páchnoucí války.
O autorovi| Jan Faktor, Autor (* 1951) je česko-německý spisovatel, žije v Berlíně. Se svou ženou, psychoanalytičkou Annette Simonovou vydal sborník esejů Cizincem ve vlastní zemi spisovatel
