Abychom graffiti alespoň trochu pochopili, je třeba si stručně připomenout, jak vzniklo. Moderní forma se objevila někdy v roce 1970, kdy jistý sedmnáctiletý mladík z New Yorku začal při svých cestách po městě – živil se jako pěší poslíček – malovat na zdi a sloupy pouličních lamp nápis TAKI 183. Byla to zkratka jména Demetaki, hovorové varianty jeho řeckého křestního jména Demetrius, a číslo 183 odkazovalo na stotřiaosmdesátou ulici na Manhattanu, kde bydlel. „TAKI se soustředil na Upper East Side a obchodní manhattanské distrikty, kde se pohybovali spisovatelé, novináři, šéfové televizí a další mediální makléři, kteří by mohli jeho tag vidět a v něktrém médiu zmínit...“ napsal americký kulturolog Joe Austin ve své knize Taking the Train. TAKI chtěl být objeven – a to se mu podařilo. Záhy o něm vyšel článek v deníku New York Times. A okamžitě se objevili následovníci. Brzy se hlavním místem, kde se začali podepisovat, stalo newyorské metro. Pohyblivá galerie, která rozvážela čerstvé tagy po celém městě. Byl to způsob, jak mládež z nižších vrstev, co bydlela v Harlemu a Bronxu, komunikovala se zbytkem velkoměsta. Netoužila po tom, aby jí bylo porozuměno. Důležité bylo vytvořit stopu.
V newyorském metru se také během sedmdesátých let ten původní jednoduchý nápis fixem rozvinul do současných podob graffiti. Writeři začali vymýšlet nové futuristické podoby mnohabarevných písmen, objevovaly se tváře a postavičky, to vše na barevných pozadích. „Systém městské dopravy byl jako aerodynamický tunel, kde se vyvíjely nové podoby graffiti,“ vzpomínal na tohle období jeden z průkopníků tehdejší scény, loni zesnulý vizuální umělec a hudebník Rammellzee.
Stejně tak se v tehdejším newyorském sprejerském podzemí objevila řada tvůrců, kteří se posléze etablovali v oficiálním uměleckém světě. Nejznámější z nich jsou jistě Jean-Michel Basquiat a Keith Harring. Avšak samotné graffiti s establishmentem nikdy nesplynulo a zůstává tam, kde vyrostlo, tedy v podzemí. Velká část jeho pouličních projevů je nelegální, jeho řeč zůstává pro většinu lidí nesrozumitelná a většina subkultury, která graffiti tvoří, je přesvědčená, že do galerie v žádném případě nepatří. Většinová populace má pak ke graffiti vyloženě negativní vztah. Zeď pokrytá tzv. tagy (podpisy lidí ukrytých pod zkratkami a přezdívkami) se nelíbí, kromě jejich autorů, snad nikomu. A také větší, propracovanější graffiti zůstávají pro většinu obyvatel měst jen nesrozumitelným výtvarným znečištěním a projevem obyčejného vandalismu.
Postoj společnosti ke graffiti dobře ilustruje výrok konzervativního myslitele a dlouholetého profesora estetiky Londýnské univerzity Rogera Scrutona: „Graffiti jsou jistým druhem pomsty na psaném slově, jsou vyjádřením postoje, který si plíživě nárokuje tentýž veřejný prostor, v němž psané slovo dlouho vládlo svrchovanou mocí... Graffiti jsou kouzla vyřčená nad psaným slovem, jež mají potlačit jeho moc a uvolnit prostor, který (psané slovo) kdysi obývalo.“
Sami writeři, kteří graffiti malují, Scrutonův výrok do jisté míry potvrzují. Nijak se netají tím, že – na rozdíl od psaného slova, které má být srozumitelné všem – je řeč i estetika graffiti určena jen malé skupině zasvěcených. Nechtějí spolupracovat se sdělovacími prostředky. Vyjít z anonymity a vyvolávat zájem. Nevěří, že je možné poučit laika o estetice a smyslu graffiti. A hlavně – nic se jim ani vysvětlovat nechce.
Bylo tak celkem složité přesvědčit některého z českých writerů, aby popsal principy, podle nichž lze tyto velkoměstské hieroglyfy číst. Nakonec se podařilo získat člověka, který maluje pod přezdívkou Blunk a v rámci subkultury, jež graffity tvoří, patří mezi nejuznávanější. Jeho komentáře zaznamenáváme v pokud možno autentické, hovorové podobě. ?
