Zjistit, kolik uprchlíků před komunismem se po roce 1989 natrvalo vrátilo domů z emigrace, je dnes krajně obtížné, přesná statistika neexistuje. Pochopitelně to nebyla většina: podstatná část lidí z poúnorového exilu se pádu komunismu nedožila, desítky tisíc někdejších československých občanů z dalších utečeneckých vln si v cizině vybudovaly novou existenci a neměly sílu ani chuť začínat zase znovu. V úvahách o (ne)návratu hrály roli ekonomické, politické i rodinné důvody, a podle všeho také fakt, že vlast (přinejmenším v prvních svobodných letech) zrovna nedávala najevo, že o exulanty stojí.
V roce 1993 dělala společnost IVVM průzkum veřejného mínění, z něhož vyplynulo následující: 72 procent dotázaných soudilo, že emigranti jsou bohatí; jen 37 procent bylo přesvědčeno, že mají zájem pomáhat republice; právo na český důchod by jim přiznalo 47 procent lidí, právo na restituce majetku 22 procent a právo volit do parlamentu 14 procent Čechů. Interpretace je jistě ošidná věc, ale ve výsledcích onoho průzkumu se dá vystopovat směs závisti, nedůvěry, neznalosti i vlivu komunistické propagandy. Mnoho autorů už konstatovalo, že příkop mezi exilem a domovem byl v českém prostředí o poznání větší než u Maďarů nebo Poláků.
Vždyť jste utíkat nemuseli Rezervovaný vztah veřejnosti k exilu (a rozčarování emigrantů) posilovaly i výroky politiků. Kupříkladu popřevratový ministr zahraničí Jiří Dienstbier se nechal slyšet, že nikdo nemusel ze země utíkat. Někdejší dlouholetý předseda zahraničního výboru sněmovny, člen ODS Jiří Payne řekl v roce 1993 newyorskému časopisu Československý týdeník, že emigranti mají u nás „špatnou pověst“, protože „veřejnost má logický pocit, že jsou to lidé, kteří si ulehčili situaci tím, že odešli“ a po roce 1989 se domáhali vysokých postů ve svobodném Československu. Václav Klaus zase odmítal možnost, aby se krajané v zahraničí účastnili doma voleb, protože „tíhu toho, co se zde dělo v posledním půlstoletí a co se děje zase v jiném smyslu v této transformační fázi, nesou primárně lidé, kteří zde žijí a bydlí, kteří nežijí na druhé straně zeměkoule, u protinožců“.
Výroky politiků nestály „samy o sobě“, nýbrž je provázely praktické potíže: například majetkových restitucí se mohli exulanti účastnit, jen pokud měli české občanství -a komplikace s občanstvím by vydaly na samostatný článek. Věc měla samozřejmě nejen byrokratický, ale i morální rozměr, který před pár lety glosoval spisovatel a hudebník Vlastimil Třešňák, vyštvaný ze země Státní bezpečností: „Na začátku devadesátých let jsem od tehdejšího čs. ministra vnitra dostal nabídku, že můžu získat zpět občanství československé - pokud vyplním pět dotazníků, zaplatím několik stokorunových kolků a dodám tři fotografie. Tak jsem furiantsky řekl, že ne; když mi jeho předchůdce soudruh Obzina české občanství sebral, ať mi je jeho nástupce přinese do hospody U zlatého tygra. Čekal jsem v té hospodě a čekal a čekal... České občanství tedy nemám.
Ono je vlastně jedno, jaký pas máte v kapse; já v ní mám holt ten švédský.“
Přes to všechno se tisíce lidí do Čech z exilu vrátily - a hlavní motivací byl skoro vždycky silný vztah k domovu, k přátelům, příbuzným.
Návraty se od sebe samozřejmě lišily, v závislosti na lidských povahách, na věku, na tom, jak dlouho kdo žil v cizině, za jakých okolností odcházel (což je triviální konstatování, ale je to tak). Mnohé „cesty domů“ byly šťastné, nicméně klinická psycholožka Olga Merlinová soudí (psala o tom pro revue Přítomnost), že návrat bývá pro exulanta stejně těžký jako odchod: „Pro mnohé reemigranty ze západních zemí návrat do vlasti ...znamená zhoršení životní úrovně a změnu životního stylu. Češi tento proces vtipně nazvali ,náraz na vlast‘. Je nutno si znovu vybudovat zázemí, navázat přerušené příbuzenské, přátelské i kolegiální vztahy (což se často nezdaří) a rozvíjet vztahy nové. Traumatický proces, kterým emigranti po svém odchodu procházeli, se v reemigraci v řadě aspektů opakuje, protože opět dochází k přechodu z jedné kultury do druhé a k mezikulturální adaptaci. Úkol na celý život.“
„Reemigranti“ se vcelku pravidelně shodují, že v Československu po roce 1989 naráželi na nejrůznější bariéry - a na několik opakujících se poznámek ze strany „domácích“ (které pozoruhodně korespondují s výše citovanými výroky politiků). Jedna z nich zněla, že člověk nemůže sympatizovat s emigranty, když se dívá na ty navrátilce, kteří v polistopadové české politice či ekonomice nezanechali zrovna pozitivní stopy (viz třeba Viktor Kožený). Na podobnou argumentaci kdysi pěkně reagoval spisovatel Josef Škvorecký: je v ní obsažena stejná logika, jako kdyby exulanti posuzovali Čechy podle kapitána Minaříka, který jako agent StB působil ve Svobodné Evropě... Neraďte, nežili jste tu Druhá obvyklá výhrada zněla: „Když bylo zle, šli jste za lepším.“ A třetí: „Neraďte, nežili jste tu a nerozumíte situaci.“ Spisovatel Lubomír Martínek, který odešel do Francie v roce 1979, na ně odpovídá: „Zvlášť po zkušenosti z devadesátých let vůbec nechápu, jakým právem mohl někdo emigrantům vytýkat, že odešli, aby se měli líp. Copak tady v Čechách dělá někdo něco jiného, než že se snaží ,jít za lepším‘, mít se dobře?“ A dodává, že Češi nedokázali své krajany v dobrém slova smyslu plně využít: „V exilu byla ohromná spousta šikovných lidí -techniků, právníků, profesorů -ochotných za poplácání po zádech, za hubičku jít pomáhat, učit, přeškolovat, zavádět technologie... Z vysokých škol mohla úplně klidně zmizet většina neschopných a nevěrohodných normalizačních kariéristů - a mohli je nahradit mezinárodně uznávaní odborníci... Znám několik konkrétních případů lidí, kteří ze Západu spolupracovali s čs. opozicí, a když po roce 1989 přijeli domů, dostali studenou sprchu.“
Letošní Příběhy bezpráví jsou věnované památce novináře - a dalšího „reemigranta“ Ivana Medka. Domů z Rakouska přijel proto, že to považoval za samozřejmou věc. A na často kladenou nejen exulantskou otázku, proč se po roce 1989 vracel a zda mu nevadí postkomunistické poměry v Čechách, odpovídal: „Věřím, podobně jako jsem věřil kdysi v emigraci, že ta, řekněme, neutěšená situace nemůže trvat věčně. A že se proti ní vždycky dá něco dělat... Vím, že se toho nedožiju, ale kdysi v emigraci jsem také nepočítal s tím, že se dožiju pádu komunismu... Ztráta naděje znamená konec, smrt. Naděje je podmínkou života...“
***
Československý exil 1948-1989 Příkop mezi exilem a domovem byl v českém prostředí o poznání větší než u Maďarů nebo Poláků
O autorovi| ADAM DRDA redaktor ČRo-Rádia Česko
