A vedle něj se tyčí román o Švejkovi od Jaroslava Haška. Výbor jeho povídek nyní vydala Česká knižnice.
Kdo už by měl vyjít v edici Česká knižnice, když ne autor nejslavnějšího - někdo by možná dokonce řekl jediného slavného - českého románu? Česká knižnice existuje již dvanáct let, na Jaroslava Haška došlo až nyní. Svazek Moje zpověď a jiné povídky přináší, jak patrno už z názvu, výbor jeho kratších próz.
Jaroslav Hašek (1883-1923) za svého života napsal a časopisecky publikoval takových textů mnoho. Milan Jankovič o nich v komentáři podotýká: „V Haškově tvorbě se kříží dvě protikladné tendence. Na jedné straně lze prokázat, jak některé úspěšné postupy tříbí a dovádí k nejúčinnější zkratce, ať už se to týká výběru postav nebo rozvíjených příběhů. Na druhé straně lze v jeho díle doložit až lhostejný vztah k samotné literárnosti, přesněji k tomu, bude-li on sám do jejich dobových norem zahrnut.“
Jedním z možných zdůvodnění -pokud je nějakého vůbec třeba -proč Jaroslav Hašek vychází v České knižnici až nyní, lze také vidět v obtížnosti výběru. V tom smyslu, že bylo třeba vybírat z více než tisíce textů. A o složité uchopitelnosti Jaroslava Haška svědčí i „dobová“ recepce: za první republiky se vypouštěly texty rudoarmějské, po roce 1948 zas ty legionářské, ještě protibolševické.
Nad rutinu humoresky V Mojí zpovědi a jiných povídkách nechybí ani raná próza o Švejkovi, texty o Straně mírného pokroku v mezích zákona či povídky z Bugulmy. Možná se zdá divné, že v tak prestižní edici vychází z těchto cyklů pouze „ochutnávky“, ale lze to jinak...?
Jaký klíč tedy Marie Havránková a Milan Jankovič u tohoto výboru, obsahujícího prózy z let 1905-1923, zvolili? „Chceme v něm zdůraznit ty polohy Haškova vidění života a způsobu psaní, kterými se dostával nad úzce vymezenou satirickou tendenci, ale ovšem též nad rutinu konvenční humoresky, ke své humorné encyklopedii lidských povah, situací a osudů.“ Na rozdíl od známé trojice povídkových dekameronů se nyní editoři vrátili k chronologickému řazení. A pokud by se někomu jen další výbor známých Haškových povídek zdál na Českou knižnici opravdu málo, toho lze odkázat na přínosný komentář Milana Jankoviče, nositele Státní ceny za literaturu a velkého znalce Haškova a Hrabalova díla.
Moře, do něhož se řeky vlévají V něm je výborně vystižen Haškův autorský typus: „Byl neustále otevřen tomu, jak k němu ze všech stran přitékal rozporuplný život s celou svou neuchopitelností. Těžil ze své nadměrné schopnosti rozvinout první postřeh do řady variací, těžil však neméně ze svého daru propojovat překvapivě všechno, co jednou uložil do své fenomenální paměti.“
A je zde rovněž pregnantně vystiženo to, co člověk pociťuje při čtení Haškových povídek. Milan Jankovič píše, že podstatný je zde „zásah, bystré a přesné uchopení věcí v rozhodujícím okamžiku, jímž byl pro Haška humoristu a satirika okamžik hodnotového zvratu nebo celá série takových zvratů“.
Nedošlo vydáním Haškových povídek v České knižnici také k celé sérii hodnotových zvratů? Na jednu stranu lze mít vůči Mojí zpovědi a jiným povídkám sto oprávněných výtek ohledně toho, co zde chybí, na druhou stranu tento svazek jistě ještě zvýšil prestiž edice. A pak je zde také střet autora a literatury a autora a instituce.
A toho si je samozřejmě velmi dobře vědom i Milan Jankovič, když o nyní vydaném svazku říká: „Chtěli jsme v něm sledovat Haška jako tvůrce, jakkoli by to byl nejspíše právě on, kdo by se nad takovým vznešeným slůvkem (ironicky, nebo pobaveně?) pousmál.“
Pousměje se samozřejmě i čtenář, třeba při lapidárně zakončeném textu Změna jména, v němž se tajemník na ministerstvu financí Jaroslav Vyžrálek nechá přejmenovat na Blatenského: „Tedy dobrou noc, pane Blatenský!“
