Na usazování dětí studujících dočasně v zahraničí zpět do českých a moravských lavic neexistuje žádná koncepce. „A existovat ani nemůže, na to potřebujete jen selský rozum,“ tvrdí ředitelka pražské Základní školy J. GuthaJarkovského a osmiletého gymnázia téhož jména Jitka Kendíková. Právě tato škola se na přezkušování a přijímání dětí dočasně studujících v cizině zaměřuje. Mají tu opravdu pestré třídy, skoro v každé je někdo, kdo v zahraničí studoval a vrátil se, chodí sem i několik dětí cizinců.
Návrat dětí, které ještě patří do základní školy a vztahují se na ně pravidla povinné školní docházky, je v porovnání se středoškoláky mnohem jednodušší. To potvrzuje i předsedkyně Sdružení rodinných příslušníků zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí Karolína Sieglová. „Základní školy zřizuje ministerstvo školství a ve všech platí tatáž pravidla. Na středních školách je situace komplikovanější, zřizovateli mohou být krajské úřady i soukromé společnosti, podmínky jsou školu od školy jiné - a to nemluvím o peripetiích s nostrifikací maturitní zkoušky,“ upozorňuje.
I tak se ale už v prvních třídách základních škol mohou děti a jejich rodiče setkat se zbytečnými komplikacemi. Třeba když si ředitel špatně vyloží vyhlášku a kromě zkoušky z českého jazyka, která je pro první a druhou třídu jediná povinná, trvá i na přezkoušení ze všech ostatních předmětů.
Hlavně se doučit češtinu „Jasně že jsme si mysleli, že se budeme s dětmi odpoledne učit věci z české školy, minimálně první půlrok to ale nejde,“ vzpomíná maminka žáčka prvního stupně. „Britská škola končila ve čtyři odpoledne a z celodenní komunikace v angličtině přišlo dítě domů tak strašně unavené, že jsem neměla sílu posadit ho nad českou čítanku nebo písanku.“
Přesto na přezkušování dopadli dobře, gramatiku uměl tehdejší druhák na výbornou, dostali pouze doporučení pilovat čtení. „Po roce a půl venku čte lépe anglicky než česky,“ krčí rameny matka. Ale protože jsou už zpátky, věří, že se českému čtení její syn rychle doučí.
S češtinou jsou děti pozadu téměř vždy. Slovní zásoba, kterou používají doma, je přece jen odlišná od toho, o čem se učí ve škole. Třeba vyjmenovaná slova - vždyť i české děti řadu z nich slyší poprvé a jejich význam si vysvětlují až ve škole.
Naštěstí lze využít toho, že školák po návratu zpravidla mluví velmi dobře anglicky, a poskládat rozvrh tak, aby na hodiny angličtiny přecházel dočasně do jiné třídy, kde mají zrovna češtinu. Od zvládnutí českého jazyka se totiž odvíjí úspěšnost i v jiných předmětech.
Třeba takové slovní úlohy. Jejich zadání je někdy tak složité, že s nimi mají problém i rodiče, kteří do ciziny jezdí leda na dovolenou. Co teprve takový školák, na kterého rodiče sice dva roky mluvili výhradně česky, ale slova jako dělenec, dělitel a úlohy typu když od součtu dvou libovolných čísel odečtu jejich rozdíl, dostanu vždy dvojnásobek druhého čísla doma neslyšel.
„Čím jsou děti mladší, tím se adaptují lépe. Důležité ale také je, zda již před odjezdem ven do české školy chodily, mají určitou zkušenost a třeba i kamarády, nebo u nás v českém školství začínají,“ říká ředitelka Kendíková. Adaptace je zcela individuální a vychází především z povahy dítěte. Ale také z délky a místa zahraničního pobytu nebo z toho, zda se dítěti ve škole líbí. „Obecně platí, že holky se rozkoukají rychleji a snáze než chlapci. Částečně je to i tím, že ve vyšším věku jsou chlapci na učení zpravidla trochu línější. Ale něco se doučit musí každý,“ připomíná ředitelka.
Píšeš tiskace? Dostaneš pětku. Anebo „milosrdnou“ nulu I na základě zmiňovaného přezkušování, které dopadlo úspěšně, se rodina z našeho příběhu (která si nepřála uvést jméno) návratu do Prahy nebála. Dítě nastoupilo do „spádové“ školy v místě bydliště. „Měli jsme pocit, že i když je to během roku, vlastně máme na termín návratu do školy štěstí. Z britské školy jsme totiž na konci prosince dostali pololetní vysvědčení, a tak jsme požádali třídní učitelku, aby dítě alespoň v lednu neznámkovala,“ popisuje matka. Třídní ovšem tuto prosbu kdovíproč odmítla.
A tak začal žáček ze školy najednou nosit trojky a čtyřky, a když už to bylo na pětku, napsala místo ní učitelka „milosrdně“ nulu. Přeložil si to každý. „Můžete dítěti tisíckrát vysvětlovat, že je to dočasné a všechno se doučí, jakmile ale začne nosit špatné známky, a přitom doma denně dře, ztratí motivaci a na trojky v žákovské si zvykne. Do toho jsme poslouchali, že třeba pomalu píše. Britská škola žádné psací písmo děti neučí (viz hlavní téma minulé Akademie LN, pozn. red.). Navrhli jsme, že alespoň pro začátek by mohl psací písmena, která si rychle nevybaví, nahradit tiskacími, aby diktát nezdržoval. Učitelka to sice přijala, ale hned druhý den se dítě vrátilo domů a všechna tiskací písmena v diktátu mělo podtrhané. Známka - nula.“
To, že české školy nemají s návratem dětí studujících v zahraničí zkušenosti, a často si proto neví rady, potvrzuje i Jitka Kendíková. Vzhledem k tomu, že již několik let spolupracuje se Sdružením rodinných příslušníků zaměstnanců ministerstva zahraničí, obracejí se na ni občas i jiní ředitelé s žádostí o konzultaci. „Jsou zákonné cesty, jak těmto dětem návrat usnadnit. Ředitel školy má například právo odložit pololetní vysvědčení a my to také v 90 procentech případů děláme. Na konci školního roku má sice dítě ještě známky horší, když si to ale vysvětlíme a počítáme s tím všichni, nebývá s tím problém. Časem se znalosti a výsledky dorovnají,“ potvrzuje Kendíková.
Není také vůbec v rozporu, když učitel na takové dítě sníží nároky. Třeťák, který v diktátě zapomene napsat háček, má většinou známku hned o stupeň horší, právě to by se však takovému dítěti mělo odpustit. Stejně tak po něm nejde hned žádat všechna vyjmenovaná slova najednou, vždyť na jejich naučení je dětem vyhrazeno celých deset měsíců třetí třídy.
Chytrý učitel dokáže malé „navrátilce“ využít při výuce „I samo přezkušování musí probíhat citlivě, dítě musí pedagoga nejprve trochu poznat, třeba se i párkrát vidět,“ upozorňuje ředitelka Kendíková na další citlivé místo. Takovou situaci běžný žák základní školy nezažije: na jedné straně on sám, na druhé tříčlenná komise učitelů. S takovou přesilou se žáci setkávají poprvé zpravidla až u maturity.
Šikovný učitel zahraniční zkušenosti svého žáka využije - například znalost reálií té které země, samozřejmě s ohledem na věk. Může mít jiné, zpravidla inspirativní pracovní návyky, nebývá tak ostýchavé v komunikaci s dospělými.
„Zpočátku jsem se trochu bála, jak učitelka dceru přijme,“ říká maminka devítileté holčičky, která má za sebou rok a půl studia na britské škole. „Pro pedagoga není úplně jednoduché přijmout, že mu dítě opraví výslovnost. Naše angličtinářka to ale zvládla. Dcera je jasně napřed, tady se děti učí ve třetí třídě lehké fráze, ona se v angličtině učila o Římanech a psala jednoduché pohádky. S učitelkou se krátce po jejím nástupu do třídy domluvily, že se nebude při hodinách angličtiny hlásit, aby neodrazovala ostatní. Angličtinářka její přítomnost využívá například tak, že třídu rozdělí na dvě poloviny, v jedné je ona a ve druhé má dcera. Taky dětem předváděly, jak vypadá opravdová konverzace v angličtině. A na některé hodiny chodí dcera s žáky z vyšších tříd.“
Jestli děti ze zahraničních škol opravdu něco umějí, tak to je sebeprosazení. I z nedokonalosti vykřešou úspěch, zatímco žák, který je možná o třídu lepší, na sebe často neumí upozornit. „Zahraniční škola, na kterou chodila má dcera, uměla děti lépe motivovat. Místo známek dostávaly body, nesrovnávaly své výkony s ostatními, ale porovnávaly, jak se samy zlepšily.
Na řadu předmětů se také dělily do skupin, jednou podle znalostí, aby lepší dostávaly těžší úkoly, podruhé rovnoměrně a pracovaly v týmu. Rozdíl je patrný: tady dává učitelka černé puntíky za zlobení, tam dávali učitelé pochvaly a odměny a na ty se všichni těšili. Třeba na to, že nejlepší žáci mohli jít jednou měsíčně do školy bez uniformy. Oni ji nosili rádi, ale takhle si mohli užít svůj vítězný den, každý na první pohled jejich úspěch viděl,“ líčí matka zkušenosti malé školačky.
Návrat do české školy ovšem má svá pozitiva. Zvláště starší studenti přiznávají, že se v domácím třídním kolektivu cítí lépe. „Často svým spolužákům říkají: Tam to bylo super, ale važte si toho, co je tady. Nevíte, co máte. Tam jsou krátké pauzy, časté střídání ve skupinách, anonymní prostředí,“ tvrdí Jitka Kendíková
A oddechnou si také rodiče, zejména matky. Karolína Sieglová potvrzuje, že školní docházka, doučování a přezkušování patří k věcem, které jim nejvíce komplikují zahraniční pobyt. „Protože se sdružujeme a bavíme se o tom, jak je to jinde, vím, že ve většině zemí Evropské unie nemusí děti žádné rozdílové zkoušky dělat. Zvlášť když chodily do britské školy, která je považována za nejlepší.“ Přesto -když dítě adaptaci zvládne, je to pro ně neocenitelná zkušenost.
***
Školní docházka je povinná všude Kde není škola, musí se zapojit rodiče
Povinnou školní docházku plní české děti v českých školách, v zahraničních školách na území naší republiky a ve školách zahraničních. Záleží na rodičích, zda bude dítě v zahraničí navštěvovat školu zřízenou při diplomatické misi, mezinárodní školu, nebo běžnou školu v místě dočasného bydliště. Pokud děti v zahraničí nemohou tamní školu navštěvovat, vzdělávají se individuálně doma. Ve všech případech má však dítě v ČR po dobu plnění povinné devítileté docházky svou kmenovou základní školu, ve které je zapsáno. V ní také skládá pravidelné zkoušky - jednou za pololetí, za školní rok a ve výjimečných případech až za dva roky. Zkouška vždy sestává z českého jazyka a literatury, ve čtvrté a páté třídě ZŠ ještě z vlastivědy ČR, na druhém stupni z českých dějin a zeměpisu ČR. Děti, které studují individuálně, skládají zkoušku ze všech předmětů s výjimkou tzv. výchov. Stejné podmínky platí i pro děti studující nižší ročníky víceletých gymnázií, protože i ony plní povinnou školní docházku.
O autorovi| LENKA MARTINKOVÁ, Autorka je stálou spolupracovnicí Akademie LN
