Dnes se vracím po čtrnácti dnech z ciziny. Byli jsme na druhé straně světa, v Jižní Americe, přesněji v Peru a v Bolívii. Tohle poslední slovo jsem napsal v předvečer odjezdu. Netušil jsem, co mě na mé daleké cestě čeká. Jedno ale vím skoro přesně, jak to bude vypadat dnes 5. května.
Vystoupíme s mou přítelkyní Ljubou Krbovou z letadla, vyzvedneme si kufry a půjdeme k východu, kde na nás bude čekat Anna Marie, dcera mé přítelkyně. Přivítáme se, dáme si pusu. - „Co je nového?“ zeptám se. - „Nic,“ odpoví Anna Marie. Pravděpodobnost, že takto odpoví, je tak asi 100:1. Je nepatrné procento možností, že Klaus prodá katedrálu svatého Víta muslimům anebo že průzkum DNA určí předsedu komunistů Filipa jako posledního Přemyslovce, a ten že začne nárokovat právo na český trůn. Dokonce je málo pravděpodobné, že nastanou méně bombastické děje, že třeba se tripartita dohodne na penzijní reformě. Takový je úděl cestovatelů v dnešní době. Dřív to bylo jistě jiné. Těžko si představit, že se Marco Polo vrátil od chána Kublaje do Benátek a na otázku, co je nového, by se mu dostalo odpovědi, že nic.
Pravda, benátský kupec nebyl u Kublaje čtrnáct dní. Dva týdny je krátká doba. S dlouhými cestami nemám zkušenost. Stalo se mi jen jednou v životě, že jsem byl z republiky pryč měsíc. Vrátil jsem se, zeptal jsem se, co je nového a odpověď zněla, že nic. Musí ale být nějaká hranice, nějaký časový úsek, za který se změna projeví. Svědčí o tom moji známí, kteří žijí trvale v cizině, pokud možno v zámoří, a čas od času navštíví svoji zemi. - „Tady se to úžasně změnilo k lepšímu,“ říkají jedni. - „Tady to jde od deseti k pěti,“ říkají druzí. Čistě statisticky vzato i oni by měli konstatovat, že se vlastně nestalo nic, když se ten klad se záporem vzájemně vyrušily.
Iluzi naprosté neměnnosti navíc podporují technické prostředky. Mám předplacené zpravodajství. Teď když píšu v polovině dubna článek pro začátek května, mohu si být jistý, že někde v Machu Picchu mi pípne mobil a dozvím se, že Mirek Topolánek někomu vynadal do hovad a že se na ministerstvu pro racionalizaci ztratilo padesát milionů. Ach jo, řeknu si, až budu pročítat zvěsti ze vzdáleného domova. Všechno při starém. Neděje se vůbec nic. Až se vrátím a zeptám se, co je nového, dozvím se, že nic.
Tohle zjištění ale nevede k omrzelosti a rezignaci. Jsem si jistý, že koncem dubna se už začnu těšit a pak až v Limě budeme nastupovat do letadla, vezmu si s sebou nějaké anglicky psané noviny, které si koupím na letišti, abych se dozvěděl, co se stalo aspoň v Evropě, když už ne v Česku, a později v Madridu, až budeme přesedat do letadla ČSA, se všichni čeští cestující vrhnou na Lidové noviny a budou v nich listovat, aby se dozvěděli, co je nového. Výsledek bude blízký nule. Nestalo se nic. Žádná katedrála prodaná muslimům. V nejlepším případě Mirek Topolánek anebo defraudace padesáti milionů.
Čas, ve kterém plyne země z minulosti do budoucnosti, je liknavý. Není to žádné překotné řícení, spíš se to podobá pohybu pevninské kry. Ani si nevšimneme, co se děje a že se vůbec něco děje. Nevnímáme změny. Země žije jiným rytmem než její jednotliví obyvatelé. Takže nakonec asi nezáleží ani tak na časovém úseku jako na schopnosti pozorovat. Na tom, zda jsme schopni svět vnímat ani ne tolik z hlediska nápadné změny, jako z hlediska jeho kvality. A to jsem si jist, že až se toho 5. května vrátím, budu si říkat: važme si s pokorou toho, co je v našem světě dobrého a snažme se k tomu svou troškou přispět.
