Tentokrát o bezútěšnosti a křídlech brněnských Bobříků Českému rockovému posluchači se v posledních měsících průběžně dostává slušné porce reedic. Souborná vydání nahrávek Hladíkova Blue Effectu nebo raných kapel Michala Pavlíčka patří mezi dokumenty o své době: tehdejší jazzrockové senzace představovaly „bigbít pro náročnější“ s odérem informovanosti, co se děje na Západě. Lze si těžko představit, že ohlasová hudba, která u nás tehdy cosi suplovala, přitáhne dnes nové publikum: i když jako retro, evokující našedlý barvotisk 70. let – proč ne.
V jiných návratech dnes editoři rozeznívají muziku, která byla před desetiletími vymýšlena víc od píky: a právě proto, že (třeba i z amatérských důvodů) nepodléhá dobovým stylům, dá se dnes poslouchat bez pocitu nepatřičnosti. Vůbec poprvé tak teď vycházejí nahrávky brněnských těsně propojených kapel: Odvážní bobříci působili v letech 1981–1983, po příchodu skladatele Martina Dohnala zmutovali v Pro pocit jistoty (1983–1990). Kdo si myslel, že všechno pořádné z domácí scény už vyšlo, tady má důkaz, že se ještě lze dočkat překvapení.
Nedá se říci, že by undergroundoví Odvážní bobříci uměli bůhvíjak hrát. Měli však cit pro „divné“ rockové tvary, výtečně rozkaceného lídra a zpěváka Iva Horáka a v krvi vysoké promile odporu k režimu i těm, kdo ho pasivně přijali. Mezi napůl zakázanými kapelami měli renomé těch nejdrzejších: nejen že nahlas a s vtipem vytrubovali znechucení ze stavu věcí, ale navíc byli sprostí a občas ještě nihilisté až za hrob. „Od dvanácti častej styk / bude z toho dobrý zvyk / hračky a sny pod hlínu / zbožštíme si vagínu!“ V kapele se snoubila direktní provokace se sofistikovanou potměšilostí, koneckonců na kontrabas hrál dnešní filozof a politolog Pavel Barša, tytéž obory vystudoval i řvoun Horák.
Kapelu vlastně zahubila její popularita: zajímala se o ni StB a pořadatelé se ji čím dál víc báli uvádět. Do toho se hudebníkům chtělo přeostřit na jinou poetiku: když přibrali klavíristu a skladatele s lisztovskou kšticí Martina Dohnala, proměnil se spolu se zvukem i název kapely. Pro pocit jistoty se objevil i na dobových pražských Rockfestech, což neznamená, že by byl méně podvratný. Muzikanti, motivovaní ohlasem i Dohnalovým elánem, hráli najednou mnohem líp, publikum mělo na složitou muziku trpělivost díky poloilegální atmosféře. „Nenechte prokrista pojít ty zhovadilé tlamy progresivních unifikovaných zestátnělých zprostředkovatelů skutečna a krásna,“ horoval text skladby Fuga c moll „Nenávistná“. Ironie byla skrytější, sahalo se k zásadním hodnotám: od poezie Benjamina Péreta a T. S. Eliota (pochopitelně My jsme ti dutí lidé) až k finále posledního programu, v němž zní projev soudce Urválka před vynesením trestu smrti nad Závišem Kalandrou. „Není nic, co bych mohl uvést na svou obhajobu,“ zní závěrečná sentence a je to žalující, choré, ale i hrdé. „V těch skladbách,“ řekl Dohnal, „je obsažen stav, který nám byl tehdy vlastní: vědomí naprosté bezútěšnosti a skepse z naší společnosti a zároveň potřeba napnout křídla a vznášet se.“
Alba Odvážných bobříků a Pro pocit jistoty vyšla (u Guerilla Records) odděleně, tvoří ale dvě části jediného příběhu. Jeho první část ukazuje výtečnou „špinavou“ muziku zdola. Část druhá připomíná, že v rámci bigbítového odporu uměl v ČSSR vyrašit čistý art. Můžou ty mírně zahuhlané nahrávky zaujmout někoho jiného než ty, kteří ten příběh spoluprožívali? Jasně! Mladí si už navykli odkrývat přes web archivní muziku všeho druhu, postpunková éra je dokonce ve fóru víc než jiné. A když Horák se vší expresí zařve „tvářil se jak nevinný / a nakopl mi ledviny / řek jsem si: jseš v právu / a urval jsem mu hlavu“, je zřejmé, že máme co dělat s pocity, jež přetrvávají.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
