Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Nazvat okupaci 68' bratrskou pomocí je cynické. Lze to říkat obětem agrese? ptá se historik

Česko

  20:18
Okupace nebo internacionální pomoc? Když poslankyně KSČM Marta Semelová v České televizi uvedla, že obsazení Československa v roce 1968 nebylo okupací, ale šlo o internacionální pomoc, reakce na sebe nedala dlouho čekat. Věc se dokonce dostala až před soud, který nakonec rozhodl, že Semelová se svá slova nemusí omlouvat.

Prvomájové setkání zahájila projevem z pódia komunistická poslankyně Marta Semelová, která kritizovala kapitalismus, jenž podle ní v zemi vládne téměř pětadvacet let, chudobu, ale i násilí ve světě. foto: Šárka Kabátová, Lidovky.cz

Je třeba ale dodat, že pouze proto, že podle verdiktu výroky poslankyně nezasáhly přímo do osobnostních práv Michala Kincla, který celou věc před soud dostal.

Semelová v pořadu ČT24 Hyde Park mimo jiné zpochybnila, že přiznání později popravené poslankyně Milady Horákové ve vykonstruovaném procesu bylo vynucené. Vasila Biľaka, signatáře zvacího dopisu vojskům Varšavské smlouvy, označila za pozitivní postavu československých dějin. Dále bagatelizovala represivní funkci Státní bezpečnosti. Za politické vězně se podle ní označují lidé, kteří byli vězněni za běžnou kriminální činnost.

Výroky Semelové i rozhodnutí soudu ale stále rezonují. Co jim říká odborník na naši poválečnou historii Prokop Tomek?

Lidovky.cz: Jak se jako historik díváte na výroky paní Semelové, podle které byla invaze z roku 1968 "internacionální pomocí?
Já názoru o bratrské pomoci nerozumím. Jednak se již nejvyšší sovět SSSR v prosinci 1989 vydal rezoluci odsuzující vojenskou intervenci, takže vidím nesoulad mezi oficiálním stanoviskem příslušné státní moci a tímto ojedinělým názorem. Sovětská armáda a také ostatní zúčastněné armády (sovětská účast byla ale daleko největší) se na území spojeneckého státu, kam přišli údajně na pomoc chovaly jako v dobyté zemi.

Oběti okupace z roku 1968

Srpnová invaze pěti armád Varšavské smlouvy a jejich počínání v Československu si hned v první den okupace 21. srpna 1968 vyžádaly oběti na životech a řadu vážně zraněných československých obyvatel. Největší ztráty byly po střetu sovětských vojáků s neozbrojeným davem v okolí budovy Československého rozhlasu v Praze. Oběti byly hlášeny nejen z dalších míst hlavního města, ale také z jiných měst a obcí (např. z Liberce, Brna, Bratislavy, Košic, Popradu a dalších). Jen první den okupace byly zraněny desítky osob, mnoho z nich těžce. Ztráty pokračovaly i v dalších dnech, týdnech a měsících. Celkem si okupace Československa do konce roku 1968 vyžádala 108 mrtvých, zhruba 500 těžce a stovky lehce zraněných.

(Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů)

Lidovky.cz: Jsou případy násilí z doby okupace vůbec nějak ověřitelné? jsou úředně potvrzeny?
Tehdejšími úřady byly nezpochybnitelně zdokumentovány případy nevyprovokované střelby, tedy zastřelení i vražd, násilí, krádeží, rabování atd. Zkrátka pošlapávání zákonů suverénní země. Jestliže za úmrtí československých občanů od října 1968 (podpis smlouvy o „dočasném“ pobytu) byli bráni v řadě případů k odpovědnosti sovětští vojáci, v srpnu až říjnu 1968 se to téměř nestávalo. Jak je možné, že vojáci a velitelé poskytující údajně bratrskou pomoc odmítali nést odpovědnost za své činy?

Lidovky.cz: Co takové výroky říkají o tom, kdo je vysloví? je to jen neznalost, nebo vytěsnění faktů, které neodpovídají komunistickému názoru?
Názor, že v srpnu 1968 šlo o bratrskou pomoc považuji za cynický. Jak je možné nebrat v úvahu oběti této intervence a jejich příbuzné? Usmrceni byli neozbrojení lidé, kteří se na ulicích ocitali nejen aby protestovali proti křivdě ale i náhodně. Bylo by možné zastávat takový názor tváří v tvář příbuzným obětí?

Lidovky.cz: Byli obětmi tehdejší okupace převážně aktivní účastníci protestů a demonstrací, nebo šlo o nezúčastněné občany, kteří netušili, co se vlastně děje?
V srpnu 1968 nešlo v případě mrtvých o žádné ozbrojené bojovníky ale v drtivé většině o náhodné chodce nebo demonstranty, tedy lidi, kteří přišli do ulic projevit svůj názor a mírumilovně protestovat proti okupaci vojsk varšavské smlouvy. V některých případech šlo o oběti dopravních nehod, někdy oběti vražd podnapilých vojáků nebo zběhů. Od srpna do prosince 1968 to bylo nejméně 135 mrtvých. Téměř nikdo z pachatelů zločinů prvních dvou měsíců nebyl potrestán. Sovětští velitelé odmítali sdělovat jména pachatelů a spolupracovat s Veřejnou bezpečností. Upozorňuji, že v drtivé většině nejde o oběti excesů, tedy opilství nebo nekázně ale o vraždy spáchané při plnění vojenských operací.

Lidovky.cz: Kde se tedy podle vás bere snaha nebo vůle po tolika letech opět komentovat tehdejší události?
V každém případě tady vidím snahu vracet se k překonaným názorům, snahu revidovat minulost. Fakta o okupaci 1968 se ale nevytvářejí jako nový propagandistický výklad. Tato fakta vychází z archivů tehdejší státní moci, z pramenů, které sepsali vyšetřovatelé vojenských prokuratur a Veřejné bezpečnosti. Tato fakta zůstala řadu desetiletí ukryta v archivech. Politická a státní moc sice tyto události důsledně zamlčovala a ukrývala ale nikdy výslovně neodmítla. A kromě toho žije řada svědků a příbuzných obětí. Jak se těmto lidem podívat s takovým názorem o „pomoci“ do očí? Jak to všechno jde dohromady s tvrzením, že šlo o pomoc? Pomoc komu a čemu?

PhDr. Prokop Tomek Ph.D.

Vědecký pracovník Historicko-dokumentačního odboru VHÚ. Vystudoval historii na filozofické fakultě Univerzity Karlově v Praze. V roce 2012 ukončil doktorandské studium s disertační prací - Historie československé redakce Rádia Svobodná Evropa a její význam pro české dějiny“. V letech 1996-2007 pracoval na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Poté v Odboru Archivu bezpečnostních složek. V roce 2008 v Ústavu pro studium totalitních režimů jako vedoucí oddělení. Od října 2008 pracuje v historicko-dokumentačním odboru Vojenského historického ústavu. V roce 2012 zvolen Poslaneckou sněmovnou za člena Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Je členem redakční rady časopisu Paměť a dějiny. Externě vyučuje na Vysoké škole CEVRO v Praze.

Historik Prokop Tomek