Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

(Ne)bojujeme s konvencemi

Česko

MEDIÁLNÍ DIÁŘ

Já to řeknu,“ odhodlal se po chvíli všeobecných rozpaků na pondělní tiskové konferenci šéf Novy a na trefný dotaz kolegy Gerberyho z Týdne, proč se v „nahých“ zprávách na novém zpravodajském serveru Novy svlékají jen dívky, odvětil: „Když se svlíká ženská, je to hezká věc, pokud je aspoň trošku dobře rostlá. Pokud se svlíká sebelepší chlap, je to příšerný.“ Na oprávněnou námitku, zda nejde o projev sexismu, zaznělo: „Když nám napíše polovina obyvatelstva, možná trochu větší, protože ženských je víc, že tam budou chtít chlapy, vytvoříme jim tam nějakou zvláštní sekci. Ale víte sami, že když se svlíká ženská a chlap se na ni dívá, s chlapem to něco dělá. Zatímco když se svlíká chlap a ženská se na něj dívá, tak to s tou ženskou většinou nic nedělá.“

Podobné projevy měla zřejmě publicistka Kateřina Jonášová na mysli, když o den dříve na ČT 24 připomněla studie, podle nichž je ideálním příjemcem mediálního zpravodajství „bílý heterosexuální muž“, pro nějž je strukturováno.

Není totiž těžké si v široké produkci tiskovin i vysílání všimnout, že za jejich obsahem pořád stojí podvědomé myšlenkové postupy problematizující vše, co se myšlení symbolického „bílého heterosexuálního muže“ vymyká.

Píše-li se či mluví o tématu, jež souvisí s jinou barvou pleti, se sexuálními menšinami či se ženami, uznávají se i názory a postoje, které nejsou většinové, jako přínosné, odvážné, úctyhodné. Ale jen naoko, čímž se ve skutečnosti s neskrývanými předsudky utvrzuje většinový názor s cílem označit vše neobvyklé jako něco podivného, před čím je třeba mít se na pozoru.

Kateřina Jonášová to popsala na příkladu ženského měsíčníku Marie Claire, jenž teď odstartoval v češtině. Časopis chce bojovat s konvencemi. Přitom je ale stvrzuje: tváří se opačně, než co říká. Stejně jako ostatní časopisy pro ženy, lhostejno zda ty levnější pro „matkyhospodyňky, které zvládají všechno“, či luxusnější, tvrdící, že žena nemusí všechno zvládat, ale musí být krásná, reprezentovat pohádkový svět. „Zaměstnávají i významné feministky, najdete tam téma domácího násilí i političky, ale vizualita, která je u ženských časopisů primární, neustále zdůrazňuje mýtus krásy. Pokud se nedokážete udělat krásnou, nejste žena,“ vysvětluje Jonášová.

Neupřímnost ve vizualitě nelze nahradit slovy,“ míní Jonášová. Zvlášť když ani slova nejsou upřímná. Jako v Ona Dnes, příloze pro ženy nejčtenějšího nebulvárního deníku. Teď přinesla rozhovor s Jarmilou Balážovou, která je novinářka. „Kromě toho je taky Romka,“ dovídáme se hned v úvodu. Asi by nám přišlo divné, kdybychom si o někom jiném přečetli, že „je novinářka a kromě toho je taky běloška“. Autorce interview tento přístup přijde normální. „Utekla jsem z pražského Žižkova před hlučnými sousedy a dlouho pak měla sklon je házet všechny do jednoho pytle,“ vyznává se v jedné z otázek. Minulý čas přitom není na místě. I z dalších dotazů totiž čiší, že předsudečnou, generalizující snahou je zdůraznit domnělou odlišnost všech lidí s jinou barvou pleti. Zpovídaná to naštěstí odhalila a odmítla. „Je obtížné hovořit obecně o Romech tak, jak se nás často ptáte,“ vystihla přesně. Je zmíněná příloha „o ženách, jaké opravdu jsou“, jak o sobě tvrdí? Nebo spíše pro ženy, jaké je chce mít „bílý heterosexuální muž“?

O autorovi| Ondřej Aust, redaktor Lidových novin

Autor: