Polární záře nad pastvištěm
Marie Kostohryzová Vydala Obec Bernartice a Nová tiskárna Pelhřimov, 2008. 183 strany.
Jan Čep ve vzpomínkách své rodiny
Editor Michal Bauer.
Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2007. 225 stran.
Poutník na zemi
Jan Čep Jako 6. svazek Díla Jana Čepa vydala nakladatelství Proglas a Vyšehrad, Brno a Braha 1998. 293 strany.
Nadějí tu žijem
Hana Pražáková Vydalo nakladatelství Hejkal, Hlavíčkův Brod 2001. 144 strany.
Vzpomínka. Ale je to nejspíš citát. Nejhorší věc, která se může stát starému králi, je už nikdy se nezamilovat. Z toho potom pocházejí všechny bědy. Zplesniví mu vous, pole vyschnou a krev hrdinů se vsákne do země, byla vylita opravdu marně. Tam už tráva neporoste...
Josef Kostohryz (1907-1987) patří k těm méně šťastným „katolickým autorům“: na rozdíl od Jana Zahradníčka, Bohuslava Reynka či Jana Čepa se mu nedostalo po roce 1989 takové badatelské a editorské péče a lásky (v roce 1991 vyšla sbírka Melancholie, z níž pochází citovaná ukázka, a roku 1994 výbor veršů Strmá nenaděj). Zato se mu dostalo výsady být korunován králem: „Vzpomínám na společné Vánoce v leopoldovské nemocnici v roce 1953, kde jsme prožili svátky Narození Páně ve velmi dobrém společenství např. s generálem Kutlvašrem, generálem Pelichem, s bratislavským rabínem Mikulášem Mardochejem Sternem, s novinářem Vladimírem Sísem a celou řadou dalších skvělých přátel. Tehdy v rozmarné chvíli jsme prohlásili Josefa Kostohryze I. českým králem.“
Deset let po své korunovaci se propuštěný stárnoucí král zamiloval a v roce 1967 se oženil. Vzpomínková kniha Marie Kostohryzové, nazvaná Polární záře nad pastvištěm, stvrzuje pravost básníkova proroctví: nic se nedělo marně, nic nezůstalo neproměněno a nic nebude zapomenuto.
Katolické vinobraní Paměti jsou z mnoha příčin zákeřný žánr. Už tím, že si uzurpují větší právo paměti než ostatní fiktivní próza, ale nenechají se volat ke stejné odpovědnosti jako literatura faktu, staví čtenáře vždycky do nepřipravené pozice. Jsou-li dílem samotného umělce, jehož paměť už předem podezíráme z deformace imaginací, býváme opatrnější uvěřit, ale svolnější poddat se. A když se třeba básník stane hrdinou memoárů svých příbuzných, přátel či milenek, ostýcháme se uvěřit, že pohled lásky je právě ten, který nabízí nejpravdivější a nejskrytější obraz.
Marie Kostohryzová zvolila metodu ozvěny: první část manželova života rekonstruuje z jeho vlastních vzpomínek, které však průběžně koriguje výpověďmi dalších zúčastněných. Opatrnost je opodstatněná, Kostohryz měl podle všeho velmi špatnou paměť. Frekventovaná poznámka „Nebyla to pravda, jak se později zjistilo“ ostatně uzavírá už jeho výklad, kdy a jak se narodil.
V Polární záři jsou uvedeny citáty básníkových vzpomínkových záznamů, ale on sám zůstával k této formě evidentně rezervovaný: „Objektivita se časem ztrácí a každý se snaží zviditelnit kladným způsobem...“ Nad jednou pasáží z Pamětí Václava Černého, popisující činnost očistné komise Syndikátu českých spisovatelů, respektive lustraci Václava Renče a Josefa Kostohryze, pak pobaveně připodotýká: „Vždyť jsem v té době byl ve vyšším postavení než on! To by spíš on musel tehdy předkládat mně doklady své činnosti za války!“
Po válce, během níž se zapojil do odboje, Kostohryz skutečně zastával vysokou funkci na ministerstvu informací, i když toužil spíš po diplomatických službách. V té době už měl za sebou tři básnické sbírky (Prameny ústí, Rekviem a Ať zkamení), překlady Huga, Balzaka a hlavně svých oblíbených Italů (Calzini, Tombari, Bontempelli atd.) a řadu článků především v časopisu Řád.
Po volbách v roce 1946 začal znepokojený Kostohryz plánovat odjezd za hranice. Po neúspěšném pokusu získat stipendium v italské Perugii se rozhodl pro místo osvětového pracovníka mezi českými krajany v americkém Illinois, ale než se stačil připravit a přesvědčit první manželku a matku své dcery, přišel únor 1948. Po májovém výstražném setkání s ministrem Kopeckým v Národním divadle: „Á, Kostohryz! Já myslel, že už kujete čachry v Americe a vy jste v Praze!“ se raději odklidil z očí a prozíravě odešel z ministerstva do Národní galerie. Méně prozíravá už byla jeho návštěva vinobraní ve Starovičkách, kam přijel na pozvání Václava Renče: „Ve Starovičkách byli vítáni se známou moravskou pohostinností. Pojedli, popili, podebatovali - a později byli ve vězení všichni, hosté i hostitelé.“
Vysvětlení podivného rozuzlení tohoto vinobraní najdeme v rozsudku ze 4. července 1952, který byl výsledkem zinscenovaného procesu s tzv. Zelenou internacionálou. „Ježto Vatikán, jeho organizace spjatá sterými svazky s kapitalistickým zřízením z obavy o své velkostatky, latifundie a jiná bohatství je nepřítelem lidově demokratického zřízení, jeho přisluhovači u nás, jako již odsouzený Josef Kostohryz, rozhodli se ilegálně bojovat proti lidově demokratickému zřízení. V létě 1948 Josef Kostohryz dohodl se s obviněným Václavem Prokůpkem a na základě této dohody pak svolali schůzku do Staroviček, jíž se zúčastnili vedle již odsouzených obvinění Prokůpek, Berounský, Jehlička, Fučík, Knap, Křelina, Zahradníček a Hovězák. Při této schůzce bylo dohodnuto, že založí ilegální stranu, která ve spojení se zrádnou emigrací bude připravovat zvrat politických poměrů...“
Obžaloba ale tehdy nevařila úplně z vody: Kostohryz totiž sepsal Memorandum českých spisovatelů, v němž vylíčil stav české kultury po únoru 1948, porušování lidských práv a huntování hmotného i duchovního dědictví. „Promyslel, jak Memorandum dostat na Západ... Měl vyjednané odeslání diplomatickou cestou papeži Piu XII., dále předsedovi italské vlády De Gasperimu, Churchillovi do Anglie a Trumanovi do USA. K tomu také později došlo. Ale Josef trnul, dokud věděl, že Memorandum je v Praze, protože Renč o tom důvěrně řekl na Moravě Prokůpkovi a nastal malér...“ Co se nikdy nedozvíme Zatímco Marie Kostohryzová líčí i dobu věznění svého manžela zprostředkovaně, „memoárový román“ Hany Pražákové Nadějí tu žijem těží z bezprostřední zkušenosti rodin uvězněných. Dcera prozaika Františka Křeliny (1903-1976), na počátku 50. let studentka pražské filozofické fakulty, drží ve své knize méně heroickou a méně humornou perspektivu, než s jakou reflektují roky kriminálu otcové muklové. Líčí šikanu, jíž byli bližní „na svobodě“ vystaveni, chudobu, obavu ze ztráty zaměstnání, permanentní úzkost provázející dobré i špatné zprávy, otřesné zážitky z přelíčení a návštěv ve věznicích... Ale také loajalitu, která mezi rodinami panovala a díky níž se například jednoho dne dozvěděli, že jejich otce převážejí z brněnského Cejlu na Pankrác a že je budou moci na Hlavním nádraží vidět. „Nad ochozem schodiště, kudy se vychází od vlaků, se tísní čekající. Paní Albrechtová zřejmě celé dopoledne kmitala po Praze z jednoho konce na druhý a sezvala ženy i děti odsouzených, Křelinovy, matku a dvě dcery, Knapovy, matku, dceru a syna, Kalistovy, matku a tři syny, Fučíkovy, matku, dvě dcery a syna, pak tu stojí paní Jehličková s dětmi, stará i mladá paní Albrechtová, ti všichni stojí roztroušeni mezi ostatními, co tu čekají, nemluví spolu, neznají se k sobě, ani očima se nepozdraví, dodržují, co jim paní Albrechtová zdůrazňovala, nesmí vzniknout nejmenší podezření, že rodiny odsouzených věděly o převozu z Brna do Prahy.“
Josef Kostohryz takovou podporu své rodiny neměl, přestože podle řady svědectví byly jeho roky v kriminálech obzvlášť krušné: původní trest smrti mu byl až později změněn na doživotí, vystřídal ty nejhorší věznice a lágry (Cejl, Leopoldov, Valdice, Jáchymov), byl často vážně nemocný, první roky strávil na samotce -což ale on sám zřejmě považoval spíš za výhodu: „Josef si zoufal, když po dlouhých letech samovazby se ocitl na společné cele mezi dvaceti většinou hrdlořezy. Odvykl žít mezi lidmi, byl jiný typ než Renč, který samotky nesnášel. Renč na společných celách měl možnost někdy získat kousek papíru nebo tužky, nějakou bramboru navíc, ale hlavně mohl psát nebo přednášet své verše, kterým se učili v celém Leopoldově nazpaměť...“
Rodina, a hlavně dcera Barbora (* 1947), představovaly pro Kostohryze v době věznění spíš permanentní zdroj obav a výčitek než pevné zázemí. Těsně před jeho propuštěním v roce 1963 navíc manželka požádala o rozvod. Mimořádně silné otcovské pouto se tím ale neuvolnilo, snaha vynahradit dceři ztracené roky byla laitmotivem básníkova života od propuštění v prosinci 1963 až do jeho smrti (vedle bezdomoveckého pendlování po bytech známých a příbuzných, nemožnosti sehnat stabilní místo a horečného překládání a lektorování za minimální honorář). A snad i jeho největší slabinou: když Marie Kostohryzová na začátku 90. let našla manželovo jméno na Cibulkových seznamech, začala se pídit po možnostech jeho očištění. V závěrečné kapitole své knihy „Co se nikdy nedozvím“ ale promýšlí i variantu, že nezlomného Kostohryze mohla StB přece jen zlomit: všechny pasáže popisující jejich společné soužití s milovanou Barunkou, jejíž dobrodružnou povahu a divoké eskapády kontroloval neuvěřitelnou něhou a péčí, ukazují Kostohryze jako otce, který pro svoje dítě udělá všechno na světě.
Ta nejistota každé chvíle...
Je poučné se od Polární záře na chvíli vrátit ke dvěma memoárovým knihám, které se dotýkají osobnosti Jana Čepa (1902-1974). Sestra Úzkost jsou jeho vlastní vzpomínky, psané francouzsky už v pařížském exilu. Jan Čep ve vzpomínkách své rodiny zahrnuje soubor textů, v nichž se Čepovy sestry, bratr, manželka a děti pokoušejí zachytit svou intimní zkušenost se slavným spisovatelem. Konfrontace Čepovy sebereflexe, bezprostředně zachycené v jeho pamětech a porůznu rozptýlené v jeho prózách, a pohledů zvenčí paradoxně ukazuje, že hypersenzitivní lyrik, neustále přehodnocující své pohnutky, představoval pro své nejbližší okolí spíš nedotknutelný monument, který je třeba uctívat a chránit. Jeho sebelítostná heroizace nešťastné lásky k manželce Bedřicha Fučíka a přemítání o vlastní výjimečnosti - zvláště co se zbožnosti týče (Ostatní chlapci se při ministrování pošťuchovali, to já nikdy!), které tvoří základní akord Sestry Úzkosti, působí na pozadí postřehů jeho dcery (Ticho, tatínek píše esej pro Svobodnou Evropu!) trošku odpudivě.
Dávat tenhle dojem do souvislosti s obrazem osobnosti Josefa Kostohryze jen proto, že oba byli „katoličtí spisovatelé“ a oba se na stará kolena oženili, by znamenalo propadnout nástrahám katalogizace. Ale je těžké se ubránit úžasu z prozření, jak klamavé můžou být představy, které si chtě nechtě vždycky děláme o těch, kdo zůstávají ukrytí za svými básněmi, povídkami či romány. Už proto je Polární záře důležitá kniha. Vždyť osobnost Josefa Kostohryze zůstává kvůli všeobecnému nezájmu mnohem hlouběji uvízlá v kontextových stereotypech našich kulturních dějin; a nadto jeho úsporná a promlčená poezie vnukává spíš představu asketického a trochu chladného promýšlitele nejtíživějších dilemat a tajemství lidského života. Vzpomínky jeho ženy vykreslují ale především příjemně sebevědomého muže, oslňujícího kavárenského charmeura, vášnivého obdivovatele varietních kouzelníků a cirkusových akrobatů a exaltovaného otce, který několikrát za den kontroluje, zda jeho sedmnáctiletá dcera nevynechala snídani.
Ne, není v tom žádný rozpor, stačí znovu číst ty zdánlivě ledově neproniknutelné a enigmatické básně. „Ta nejistota každé chvíle, která je vždycky větší, riskantnější tam, kde se odvážíme mít rádi, a já jsem bezmocný proti tomu strachu, který je jako strach zvířete nebo v sobě uzavřené věci.“ To není chlad, to je pokora před vášní, kterou nelze udolat ani katolickou zbožností -snad jedině poezií.
***
Josef Kostohryz (nahoře) byl Jos roku 1 1951 odsouzen „pro špionáž a ve velezradu“ nejdřív k trestu smrti, poté na doživotí. Roku 1963 byl podmínečně propuštěn. František K Křelina (vlevo) byl v roce 1 1951 odsouzen v procesu se „Zelenou internacionálou“ na dvanáct let, roku 1960 amnestován, rehabilitován v roce 1967. Jan Čep unikl komu komunistickým represím v roce 194 1948 odchodem do Paříže, kde se oženil (na obrázku s dětmi). Jeho d dílo se nakrátko „vrátilo“ d do české literatury konce m 60. let, pak bylo znovu zakázáno. Zem Zemřel v Paříži v roce 1974.
Jsou-li paměti dílem samotného umělce, býváme opatrnější uvěřit, ale svolnější poddat se. Když se básník stane hrdinou memoárů svých příbuzných, přátel či milenek, ostýcháme se uvěřit, že pohled lásky je právě ten, který nabízí nejpravdivější a nejskrytější ob„ raz.
O autorovi| MARKÉTA KOŘENÁ, Autorka je literární historička
