Opět v něčem bude mít Česko primát. Do dvou let bychom měli mít firmu, která bude letištěm i aerolinkami zároveň. A to je kombinace, kterou zatím nikde ve světě nevymysleli.
Nelze se divit, že vytvoření Českého aeroholdingu vzbudí emoce a také nevoli. Jsou ale na místě? Konkurenti si stěžují, že stát se místo střežení rovných tržních podmínek stává konkurentem. A ekonomicky angažovaní občané zase mohou kroutit hlavami, proč vláda nenechá zadlužené aerolinky jednoduše zkrachovat.
Jsou tyto nářky na místě? Odpověď jednoznačná není. Nářky konkurenčních aerolinek by se staly oprávněnými v okamžiku, kdy by Letiště Praha cenově zvýhodňovalo ČSA a tím diskriminovalo konkurenci. To se ale zatím neděje a podle vyjádření manažerů letiště ani dít nebude. Takže? Zatím planý poplach. Údiv nad úpěnlivou snahou státu zachránit aerolinky stůj co stůj také míří na terč. Tvrzení, že provozování aerolinek je pro stát strategické, je velmi odvážné. Jenže fakt, že stát do ČSA už investoval mnoho na to, aby je nechal jednoduše padnout, respektive napospas bruselským úředníkům, kteří posuzují, zda aerolinky budou muset vracet 2,5miliardovou státní pomoc (to by je položilo), nebo ne. Vytvoření superholdingu dává kontrolu nad budoucností ČSA do rukou vlády. A zároveň i končí pokrytectví. Obě firmy už stejně úzce spolupracují, tak proč předstírat, že tomu tak není.
