Možná že právě to je příčinou, že literárních děl s tematikou zemětřesení nalezneme v japonské literatuře jako šafránu. Jako výrazná výjimka mezi nimi stojí povídkový soubor Harukiho Murakamiho, česky vydaný pod titulem Po otřesech.
Pustí-li se nadšený pátrač a potenciální esejista s pomyslnou rybářskou sítí základních znalostí do hlubin oceánu japonské moderní literatury s cílem zjistit, co mu tato může nabídnout v oblasti literárního zpracování zemětřesení, bude jeho prvních úlovků až překvapivě málo. V nejsvrchnějších vrstvách, na něž člověku stačí znalost japonštiny a práce s internetem, se v síti i po několikerém zatažení „zazmítá“ jen Murakamiho povídkový soubor Po otřesech a pak už téměř nic.
Budeme-li ve svém pátrání po literatuře se vztahem k zemětřesení vycházet z předpokladu, že máme o to větší šanci, o co silnější otřesy se jednalo, budou základní historické pilíře, o které se můžeme při pátrání opřít, v současné chvíli dva. Jejich závažnost je v obou případech podtržena tím, že se odehrávaly v hustě zalidněných městských aglomeracích, které pokaždé zdevastovaly do té doby nevídaným způsobem. Šlo o takzvané Velké zemětřesení v Kantó (tradiční název pro oblast východního Japonska, do níž spadá i Tokio) v roce 1923 a pak zemětřesení v roce 1995 v západní části Japonska v regionu Kansai, při němž hlavní škoda dolehla také na u nás známé Kóbe. Právě s tímto městem je spojen i uvedený Murakamiho soubor povídek Po otřesech. Po jiných podobně všeobecně známých prózách z řad současných autorů ovšem budeme v této souvislosti pátrat v podstatě marně.
Ne truchlení, ale šance na změnu Ani při pokusech jít hlouběji do minulosti za zemětřesením v Kantó v naději, že nám snad sedm desetiletí, která od té doby uplynula, poskytne více beletristického materiálu, nebude náš zběžný lov na výrazné literární dílo příliš úspěšný. Jak to vypadá, rybaření v těchto starých vodách, už za pomoci odbornějších zdrojů, nám spíš než vyhraněné prozaické útvary (jako povídkové soubory či romány) odkryje většinou dávno zapomenuté přímé osobní reflexe dnes už „čítankových“ spisovatelů. Například črty tehdejších čerstvých dojmů Kana Kikučiho hned z roku 1923 či deníkové záznamy pořízené Kafúem Nagaiem (autorem letmo známým i u nás díky přeložené novele Snová žena). Co se přímo beletristické tvorby týká, od téhož autora pak údajně existuje i povídka Žena v pronajatém pokoji, v níž Nagai podává výstižný obraz zemětřesením zpustošeného Tokia, o té však myslím opravdu nemůžeme tvrdit, že by byla dodnes všeobecně proslulá.
Podíváme-li se dále na situaci v českých překladech japonské literatury, můžeme velmi kusé zmínky o zemětřesné zkáze najít mj. i mezi povídkami Rjúnosukeho Akutagawy - například Pochybnosti ve výboru Tělo ženy - nebo v Tanizakiho mnohem pozdějších Sestrách Makiokových. I při jen zběžném zkoumání základních odborných pramenů se nicméně zdá, že tím vůbec nejdůležitějším, čím japonská literatura zejména těsně po roce 1923 žila, nebyla tvorba povídek, románů či osobních záznamů, reflektujících tragickou událost - jinými slovy oplakávání minulosti -, ale naopak zahledění do budoucna.
V některých případech (překvapivě i například právě u známého pozdějšího „staromilce“ Džun’ičiróa Tanizakiho) šlo bezmála až o nadšení nad tím, že je po starém Tokiu a starém světě veta a autorům nadchází příležitost začít zgruntu budovat úplně novou kulturu. Zřejmě nejvýznamnější japonský modernista Riiči Jokomicu přirovnal později v roce 1934 vliv zemětřesení na Japonsko ke vlivu, jaký měla na Evropu první světová válka, a byl si údajně jako většina Japonců jistý, „že se z ruin Tokia zrodí úplně nové Japonsko“.
Dost možná je právě tato charakteristika literárního období vzápětí po roce 1923 jako období přikloněného k novému světu, období vyznávajícího modernismus a doufajícího v něj, nakonec tím nejvhodnějším výchozím bodem pro pokus popsat co nejvýstižněji i literaturu s tématem zemětřesení sepsanou po událostech v Kóbe. Tu, jak jsme si už řekli, reprezentuje zřejmě nejvýrazněji právě sbírka Harukiho Murakamiho Po otřesech.
Haruki Murakami ji vydal s poměrně velkým časovým odstupem pěti let po samotných událostech, v roce 2000, a už na první pohled je jasné, že podobné modernistické nadšení z příležitosti budovat novou kulturu, jaké v japonské literatuře podnítila katastrofa v roce 1923, bychom zde hledali jen těžko. I Murakamiho sbírku prostupuje výrazné vědomí, že svět, jak jej Japonsko doposud znalo, je zřejmě u konce, příliv nové prudké energie se však nekoná. Naopak dominuje spíše opatrné rozkoukávání, zjišťování rozsahu škod, a hlavně a především hledání, jak se vyrovnat s vnitřními traumaty, která s sebou zemětřesení přineslo, a kam svůj život nasměrovat dál.
Útok sekty Nesmíme zapomenout ani na fakt, že zemětřesná tragédie v roce 1995 byla v Japonsku ke všemu v poměrně těsném sledu následována dalším, neméně drtivým otřesem v podobě sarinového útoku sekty Óm Šinrikjó vedené Šókem Asaharou v tokijském metru. Šest povídek sbírky Po otřesech, sepsaných poté, co Murakami dokončil své dvě knihy rozhovorů s Asaharovými oběťmi, je možno a záhodno číst i jako snahu o vyrovnání se i s tímto otřesem a s psychickými ránami, které vyvolal, včetně tíživé nenávisti: Kdyby se tak na toho mizeru chtělo zřítit něco těžkého a rozmačkat ho na placku, říkala si v duchu. Nebo kdyby ho třeba pohltila ta zkapalnělá zem. Už dlouho si přece nepřeju nic jiného než právě tohle. (...)
Ten chlap změnil moje srdce v kámen, změnil v něj i moje tělo. (Po otřesech, str. 79 a 88)
„Ten člověk není mrtev,“ překládal Nimit. „Nemá zkřivený ani vlas na hlavě. Možná to není to, co jste si přála, je to však pro vás každopádně veliké štěstí. Vzdávejte díky svému osudu.“ (str. 86)
Asahara, jak se Murakami nechal kdysi slyšet, nabídl vnitřně vyprázdněnému Japonsku své vlastní příběhy, lákavě znějící, ale se zhoubnými následky pro ty, kdo v ně uvěří. Murakami se od jisté doby pokouší svou tvorbou aktivně nabízet čtenářům k podobným svůdným vizím alternativu, nejednoduchou, náročnou a nutící k přemýšlení.
Sbírka Po otřesech představuje první krůčky v této autorově tvůrčí snaze. Snad i právě proto v ní najdeme „jen“ velmi pietní zkoumání vnitřní situace protagonistů v době, kdy už samotná katastrofa vlastně odezněla, a nikoli senzacechtivé „záběry“ na její aktuální průběh. Murakamimu je, jak se zdá, podobná „bulvarizace“ cizího neštěstí dost protivná, než aby cítil potřebu ji provozovat sám, zraňovat čtenáře nic neřešícím naturalistickým popisem chvil, kdy se mnozí z nich při zemětřesení báli o svůj život jako snad ještě nikdy, a šířit mezi nimi paniku. To by byl jen další hloupý příběh Asaharovského stylu. Podobnému pojetí se pak ostatně Murakami doslova vysměje i v pozdějším Kafkovi na pobřeží:
Bylo to celé událost podle televizního gusta. Reportéři se tlačili v nákupní ulici, jen aby o tom víc než podivném případu mohli co nejdřív informovat celý stát. Předváděli na kameru, jak odhazují hromady ryb lopatou. V přímém přenosu uvedli rozhovor s hospodyňkou, které spadla část dávky sardinek a makrel přímo na hlavu. (...) „No, já jsem hrozně ráda, že to byla jenom makrela, víte?“ říkala do televize s kapesníkem přitisknutým na tvář. Diváci u obrazovek se opravdu nemohli nesmát trefnosti jejího komentáře. Dokonce se našel i jeden reportér tak statečný, že si troufl sardinky a makrely na místě opéct a jíst je před kamerou. „Vážení diváci, jsou to skutečně vynikající ryby,“ vysvětloval s naprostým přehledem. (...) „Schází mi k nim už opravdu jen ta strouhaná ředkev a porce rýže.“ Kafka na pobřeží, str. 199 Vzepřít se strachu a tmě Na co Murakami naopak nejvíc klade důraz, je čtenáře povzbudit, pomoci jim, aby se sami dokázali postavit temným vizím, které se jim po prožitém traumatu staví nebo jsou cizím prostřednictvím stavěny do cesty. V nádherné povídce Žabák, zachránce Tokia, o které hodně čtenářů tvrdí, že jim utkvěla zřejmě nejvýrazněji a nejvíce, Murakami symbolicky „temné síly“ ztvárňuje jako přízračnou Žížalu, způsobující právě zemětřesení, a zároveň ukazuje, že se jim na odpor může postavit skutečně každý, že nejsou nutné kdovíjak vynikající schopnosti, tučná bankovní konta ani příslušnost mezi elity národa.
„Žížala žije hluboko přehluboko pod zemí. Je obrovská. Když se rozzlobí, vyvolává zemětřesení,“ vysvětloval Žabák. „A teď se Žížala právě velice rozhněvala. Přímo zuří.“ (Po otřesech, str. 98)
„Máme co dělat se slizkou potvorou, u které ani nepoznáte, kde má hlavu a kde zadnici, a která dosahuje velikosti vlakových souprav na trati Jamanote.“ (str. 105)
„Jsem jen docela obyčejný člověk,“ odporuje zpočátku pan Katagiri Žabákovým výzvám. (...) „Začínám pomalu plešatět, začíná se mi dělat břicho, minulý měsíc mi bylo čtyřicet. Mám ploché nohy, tuhle mi u doktora zjistili náběh na cukrovku... V práci ani v soukromí se nenajde člověk, který by mě měl rád. Nejsem nijak výřečný a ostýchám se před lidmi, takže si neumím udělat přátele. Moje sportovní schopnosti jsou rovné nule. (...) Proč, ptám se, musí zrovna někdo takový zachraňovat celé Tokio?“
„Pane Katagiri,“ pronesl Žabák měkce. „Právě proto, že nikdo jiný než lidé jako vy zachránit Tokio před zničením nemůže. A je to právě kvůli lidem, jako jste vy, proč se Tokio vůbec snažím zachraňovat.“ Katagiriovská odvaha Jak to (alespoň pro danou chvíli, protože vůči totálním vítězstvím na věky věků je Murakami otevřeně skeptický) dopadlo díky tomu, že „obyčejný“ pan Katagiri výzvu osudu přijal, je čtenářům sbírky dozajista známo:
„Bojovali jsme ze všech svých sil. (...) Já i vy, pane Katagiri, jsme použili veškeré zbraně, co jen byly po ruce, napřeli všechnu svou odvahu. Velikým spojencem byla Žížale tma. Vy jste ovšem vzal s sebou šlapací dynamo a osvítil celé okolí jasným světlem. Žížala se vás pokoušela zastavit a sesílala na vás nejrůznější temné vidiny, vy jste však dokázal obstát. Světlo se dramaticky, prudce střetlo s tmou a v jeho záři jsem se já dal do zápasu se Žížalou. Obtáčela se kolem mne, celého mne špinila lepkavým, slizkým strachem. Rozsekal jsem ji na hadry.“ (Po otřesech, str. 109-110).
Snad nevyzní lacině, když si tu na závěr dovolím popřát všem lidem v Japonsku, bojujícím s následky zemětřesení, a to ať už přímo v oblastech poničených otřesy a vlnami tsunami, či ve fukušimských jaderných elektrárnách, k nimž se teď upírají vyděšené zraky celého světa, aby jejich stávající vpravdě „katagiriovská“ odvaha a kuráž vytrvaly až do zdárného konce, ve který pevně věřím. Amyslím si v duchu, že neuškodí ani popřát, aby Žabákovým slovům, vybízejícím postavit se strachu, v tuto chvíli více naslouchal zejména okolní svět, mnohdy nad současnými událostmi v dalekém neznámém Japonsku panikařící víc, než je zdrávo, a budující tak leckdy nepravdivé a zavádějící temné příběhy, které nejsou nutné ani potřebné.
***
Nejvýznamnější japonský modernista Riiči Jokomicu přirovnal vliv zemětřesení z roku 1923 na Japonsko ke vlivu, jaký měla na Evropu první světová válka, a byl si údajně jistý, „že se z ruin Tokia zrodí úplně nové Japonsko“.
Asahara, jak se Murakami nechal kdysi slyšet, nabídl vnitřně vyprázdněnému Japonsku své vlastní příběhy, lákavě znějící, ale se zhoubnými následky pro ty, kdo v ně uvěří
O autorovi| TOMÁŠ JURKOVIČ, překladatel a japanista
