Brilantní texty a výborná hudba charakterizují novinku v Divadle Semafor – Suchého verzi Aristofanovy komedie Lysistrata. A také posílená divadelnost a vesměs velmi dobré výkony.
Projektem, který Jiří Suchý označuje za největší, protože nejpočetněji obsazený, od kdysi tak populární Kytice, se soubor zabývá už řadu měsíců. Jiří Suchý zveršoval svůj překlad Aristofanovy komedie pro Vinohradské divadlo (Jiří Menzel ji tam režíroval jako činohru v roce 2003). Libreto, texty písní, hudbu, návrhy smyslných kostýmů a režii obstaral sám, o nápaditou scénu se podělil s Jaroslavem Svobodou, hudební nastudování svěřil Jiřímu Svobodovi a choreografii Kristýně Černé. Díky tomu se na jeviště Semaforu vedle v posledních sezonách spíše střídmě inscenovaných pásem s písničkami vrátil dramaticky promyšlený, vizuálně bohatý tvar.
Už červnové předpremiéry signalizovaly, že zamýšlený odklon od čím dál menších forem (některá „listování“ se podobala divadlu jednoho herce) je krok šťastný. Suchý nemá nouzi o nápady, fantazií hýří, problémem bývá spíše ukočírovat je, dát inscenaci uzavřený tvar a nezůstat u nechtěně-chtěné improvizace. S Lysistratou se tohoto nebezpečí v podstatě zbavil.
Aristofanes byl autor přinejmenším rozmarný, erotický, často lascivní; Jiří Suchý jeho hru z roku 411 před Kristem vypráví „po semaforsku“ – tedy jako ne zcela mravnou, avšak dobrosrdečnou komedii o střeleném nápadu athénských žen zamezit mužům utápět životy ve zbytečných válkách. Ke lsti, v níž využijí svých specifických zbraní, přemluví i ženy spartské, největší odpor přitom klade odříkání v nich samých.
Lysistrata v Semaforu se pochopitelně nehraje jako pacifistická agitka; k ní by zdejší publikum přistupovalo jistě značně ostražitě. Jde o rozvernou hříčku „slabého“ pohlaví s „pány světa“. Jak autor přiznává, z osmdesáti procent ponechal původního Aristofana, dvacet je licence. Laické ucho však žádné „švy“ nepozná.
Lechtivé veršování Suchému sedí; je radost poslouchat nepochybně obtížně deklamovatelné dialogy. Jejich jazyk je svižný, bohatý, vtipný, doslova překvapivý. Herci s nimi nakládají kultivovaně a se zjevnou chutí. Chóry podporují rytmus představení, jednotlivci v proměnách postav vytvářejí barvité figury. Velmi dobré songy, pojednané v různých hudebních žánrech, přesto však tvořící kompaktní jednotu, v jejich podání znějí přinejmenším zajímavě, některé mají šanci stát se hity. Dobře vypadá, dobře hraje a dobře zpívá především bezchybná Jolana Smyčková v titulní roli. Semaforská ústřední dvojice Molavcová–Suchý si užívá dvojího silného dialogu (především textově skvělý rozhovor žadonícího muže s odpírající ženou). Druhé polovině, jejíž rytmus občas vázne, by možná prospěly drobné škrty. Jinak je zábava spolehlivá.
