Sobota 4. prosince 2021, svátek má Barbora
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Nebaví mě provokovat

Česko

Dan Bárta právě vydal spolu s triem předního jazzového kontrabasisty roberta Balzara album Theyories, kolekci křehce energických písní od svých oblíbených kapel a hudebníků. Ke každé z nich má hluboký osobní vztah. Za každou z nich ho prý najdeme.tak jsem ho vzal za slovo.

* Začal bych skladbou Beating Around the Bush od tvrdých australských rockerů AC/DC. Lamentací chlapíka, který nadává své nevěrné ženě. AC/DC ji nahráli v roce 1979 na albu Highway To Hell. Za tohle album byli obviňováni ze všeho možného, od propagace satanismu až po navádění hromadných vrahů k vraždění. Rok po vydání se jejich zpěvák Bon Scott během jednoho dlouhého večírku upil k smrti. Tak čím je vám tenhle kousek blízký?

Tenhle kousek se ke mně dostal někdy v osmdesátým roce, přes bráchu mého kamaráda, který měl příbuzný v západním Německu. Mně i kamarádovi bylo v té době deset let, chodili jsme si k němu domů hrát, ale tomu jeho bráchovi bylo už sedmnáct, takže byl už velkej chlap a poslouchal tvrdej rock. Měl tuhle desku AC/DC a jel to furt. Takže album Highway To Hell jsem znal v deseti letech absolutně nazpaměť. Akorát jsem tehdy nerozuměl jedinýmu slovu anglicky, jestli se tam zpívá o jaderný bombě nebo o nevěrný ženský, mi úplně unikalo. Uměl jsem jen napodobovat angličtinu, podle těch slov, který jsem v té muzice slyšel, takový šloufn floufn. Opravdicky mě ten text začal zajímat až nedávno, když jsem se rozhodl, že to budu zpívat. Já patřím ke generaci, která angličtinu nepotřebovala. Anglicky jsem se učil na gymplu a tehdy jsem nečetl knížky v originále ani jsem neměl šanci mluvit s nějakým rodilým mluvčím, protože se psal rok osmdesát čtyři, pět, šest...

* Ale zrovna na Plzeňsku, kde jste vyrůstal, působil v osmdesátých letech mocný roj tancovačkových kapel, které měly na repertoáru vždycky pár pecek od slavných světových rockerů, co se zpívaly v angličtině.

Jenže ti zpěváci to měli většinou napsaný foneticky na papíře a vůbec nevěděli, co to znamená. Když slyšeli AC/DC zpívat „beating around the bush“, poznamenali si tužkou „bítynk raund debuš“ a pak to takhle někde zapěli. Vzpomněl jsem si na to nedávno, když jsem viděl semifinalistu SuperStar Miro Šmajdu na nějakém festivalu ve Vizovicích, jak tam poskakuje a zpívá hit od zpěvačky Katy Perry I Kissed A Girl And I Liked It (Líbala jsem se s holkou a líbilo se mi to). Chlapík zpíval lesbický text, protože je to zrovna velký hit a lidem se to líbí. Vlastně tím tu písničku transformoval do „heteráckého normálu“, aniž by měl podle mě tušení, jak jemné věci se dopouští. Mně u toho najednou došlo, jak podobně jsme na tom za starých časů byli imy.

* A proč jste si vybral od AC/DC zrovna méně slavnou Beating Around the Bush?

Mě na téhle písničce baví, že je postavená na zpěvu a bicích a na výtečné figuře, která jde proti nim. Zpěvák Bon Scott frázoval strašně dobře, precizně, přesvědčivě, srozumitelně... a ještě byl v tom svým vypjatým zpěvu jakoby drzej. Takových zpěváků moc není. A taky mi došlo, že nazpívat AC/DC jako duo hlas – kontrabas může skalní rockery docela provokovat.

* Baví vás provokovat?

Vlastně moc ne, já se v tom necítím dobře. Měl bych spousty nápadů na ultrajízlivosti, jenže jsem v podstatě slušňák. Někteří lidé se vyžívají v určitých typech trapnosti, ale mě to vždycky převálcuje a nakonec skončím s depresí, kdy pořád přemýšlím, jestli to nebylo zbytný. V podstatě jediná lumpárna, kterou jsem kdy vyvedl, se stala během zahájení jedný výstavy v Národním muzeu, která se tvářila tak cestovatelsky, jako kdybychom se propadli o padesát let nazpátek. Předvedl jsem na tom zahájení v rámci svého cestovatelského rozměru takový videoklip z Nové Guineje, co jsme dělali se Zdeňkem Suchým a Dr. Klusáčkem k jedné hovadské písničce, kterou jsme si k tomu nahráli. Klusáček si v tom klipu navlékl dederonový sako a kalhoty, našedil si hlavu a vplul mezi domorodce, kteří z něj byli paf, při jídle vytahoval kapesníček a utíral domorodým ženám s obnaženými prsy koutky úst. Myslím, že lidem z Národního muzea, kteří tu výstavu chtěli koncipovat ve stylu Hanzelky se Zikmundem, to maličko podkoplo židli. A to mi stačilo k tomu, abych se z tý legrace nakonec poněkud ošíval.

* Na druhou stranu ale spolupracujete s Romanem Týcem z umělecké skupiny Ztohoven, kteří se na skandály docela specializují. Režíroval vám třeba videoklip ke skladbě Nejen Ian.

Já jsem některými věcmi, které Roman Týc dělá, upřímně uchvácen. A ten jeho boj mě baví, ale osobně na tom nejsem schopen úplně participovat.

* Další skladba, u které bych se nikdy nenadál, že ji bude někdo podávat v jazzové úpravě, je čtvrt století stará Brother Wolf, Sister Moon od anglické post-punkové skupiny The Cult.

To je pro mě taková indiánská skladba. Oni měli období, kdy byli jako indiáni. A já byl tehdy taky jako takovej indián.

* Připadal vám na nich „indiánský“ ten text? „Bratře vlku a sestro luno / nadešel váš čas / a vítr odvane mé obavy / a osuší mé slzy...“

Samozřejmě, je to hyperpatetická pecka. Celý ty roky od svého dospívání jsem ji neslyšel. To vlastně platí pro více mých dávných oblíbených písniček, ze kterých jsem si na desku vybíral. Hledal jsem je po letech na YouTube a přitom mi fakt tlouklo srdce, jestli to ještě „zapíše“. Nakonec mně na tom dělalo radost zjištění, že vlastně ještě pořád rozumím tomu člověku, jímž jsem byl před lety.

* Další nečekaný kousek je písnička Isobel od islandské zpěvačky Björk. Zpívá se tu o primitivní dívce, která je ztělesněním Matky Přírody a vydá se sdělit přetechnizovanému světu, aby se měl sám před sebou na pozoru. Není to až úchylné, když tuhle oslavu divošského ženství a matriarchátu nahraje pánský jazzový kvartet?

Mně se líbilo, že v roce 1995 vydá nějaká zpěvačka elektronické album – mimochodem skvělé –, v němž se vytahuje, že je děsně přírodní ženou Isobel, z níž vyvěrá vše chaotické a ohnivé. Takže jsme si s tím něžně pohráli... Tam, kde Björk zpívá v první osobě, „mé jméno je Isobel“, já zpívám, „tvé jméno je Isobel“, a celkově jsme to převedli do takového swingového modelu, co vzdáleně připomíná Sinatru nebo Mackieho Messera. Výsledek působí jemným dojmem, že nějaký chlapík zpívá nějaký ženě: „No teda, Isobel, ty jsi ale přírodnííí!“ Je z toho takový najazzlý, starobní flirt. Člověk upraví rytmus, změní čtyři slova a feministická, matriarchální píseň islandský zpěvačky se převrátí v lascivní macho pakárnu. Na druhé straně je ale melodie a atmosféra té skladby tak vypjatá, že to může většina posluchačů vnímat úplně jinak, jako skladbu, kde muž ženě odpovídá, že přijímá tu její přírodnost. Že tu její výzvu na společný výlet bere.

* Vy sám už dlouhá léta vyjíždíte na výlety do Jižní Ameriky nebo do Asie. Podle toho, jak jste o těch cestách mluvil v různých rozhovorech, mi přijde, že na nich hledáte trochu něco podobného co ta Isobel: exil od městské civilizace, přírodu, primitivnější životní rytmus. Není to tak?

Hledám tam zkušenost s cizí krajinou a lidmi. Nějaký souvislosti a odlišnosti. Baví mě dostávat se do role pozorovatele, v ideálním případě na sebe neupozornit. Ale myslím, že to s žádným úplným útěkem nesouvisí. Vlastně je to podobný, jako když se člověk rozhodne, že si přečte fakt dobrou knížku. Teď na to mám finanční prostředky i fyzický dispozice, takže se ještě můžu někam sebrat. Úplně první cestu jsem podnikl do Nové Guineje a na Sumatru. Pak jsem byl v Mexiku, ve Venezuele, nějakou dobu jsem jezdil do Jižní Ameriky a pak zase nějakou dobu jen do Asie. Mám rád tropy. Místa, kde je příroda bujná, kde nejsou žádný vegetační pauzy, kde se to prostě nadechne a maká to od rána do večera, skrz noc, furt. Živočišstvo a rostlinstvo na rovníku tuhle sílu má, protože není zatížený deprivací světla a tepla z nedostatečně dlouhýho dne.

* Vás kdysi přírodní vědy dost lákaly, že? Na střední škole jste psal odbornou práci o přesunu brouků přes lužní paseku. Málokterý rocker či jazzman se může pochlubit tím, že v mládí odborně hodnotil typy kůrovcových feromonových odparníků. Když se chystáte do tropů, hledíte si ta místa dopředu botanicky a zoologicky nastudovat?

Nejsem si jistej, jestli jsem si tehdy na toho přírodovědce spíš nehrál. Ale když si dneska vyberu nějaký biom na výlet, chci mít aspoň rámcovou představu o tom, jak funguje. Ale vzhledem k tomu, že jako kluk jsem opravdu načetl hodně věcí, tak prostě v rámci pevniny dokážu zařadit na příslušný místo třeba se sedmdesátiprocentní úspěšností všechny zvířata, ehm, od ryb vejš, arostliny, který vidím. Takže je to vlastně taková amatérsko-ekologicko-zoo-geografickofaunistická poznávací akce. Když se to povede a já vidím zvířata v jejich přirozeným prostředí, mám pocit takovýho radostnýho naplnění.

* Pojďme dál: No Quarter od Led Zeppelin. No Quarter znamená Nebrat zajatce. Je z alba Houses of the Holy, které vyšlo v roce 1973.

Mě hrozně překvapilo, jak je ten text až okultistickej: „Jdou se smrtí bok po boku / ďábel se směje jejich kroku...“ Jaký to byli bubáci, tihle Zeppelini. Pak jsem si vzpomněl, že vlastně měli své spiritisticko-okultistické období.

* Jejich kytarista Jimmy Page tehdy dospěl tak daleko, že si dokonce koupil dům, který dříve patřil okultistovi Aleisteru Crowleymu...

No, z toho textu k No Quarter jsem byl zpočátku upřímně zděšenej: Jak já tohle budu zpívat? A pak jsem si uvědomil, že lze místo obsahu udělat jen náladu. Povídám si: Dobře, řekněme, že dům Usherů už je dávno pod drnem, na zmrzlou zem padá temný sníh amy jsme mrtvoly, neznáme slitování a lákáme živý do tance. Uděláme z toho takovou „Svatební košili plus“.

* Další píseň, co máte na albu – Slow Car To China od anglického syntezátorového experimentátora Garyho Numana –, si vypůjčila název z knihy Williama Burroughse Mrtvé prsty hovoří. Vypadá to, že se z té temnoty nevymotáte.

Tak to jsem nevěděl, tu souvislost s Burroughsem. Já tuhle písničku poznal, když jsem začal chodit na gympl. Dali jsme tam s klukama všechny desky dohromady, bylo jich sedm, každej pes jiná ves: Iron Maiden, Gary Numan, Yes... Ale každá ta deska nám tehdy zněla děsně silně. A zrovna tahle písnička byla vlastně nejtěžší na celém albu Theyories, protože v originále trvá devět minut, kdy se pořád dokola opakuje ten samý motiv. Říkali jsme si, že jestli to jako prostý akustický kvartet nedokážeme hrát osm a půl minuty takovým způsobem, aby to pořád někam rostlo a bylo to napínavý, tak u toho lidi zemřou nudou.

* Desku uzavírá mariánský chorál Maria O Felix Puerpera z třináctého století. Ten máte spojený s čím?

To je takový mariánský zpěv, který našli ve Francii, ale zapisoval to podle všeho Angličan, někdy okolo roku 1280. Je to taková esence evropského způsobu harmonizace a melodiky. Mám to spoinzerce jený s osobní krizí, kdy mě už nic nebavilo poslouchat. Vypravil jsem se do krámu a koupil si pět desek klasiky. Říkám prodavačům: něco mi dejte, nebo se zabiju. Dostal jsem pět desek, odnesl to domů a pouštěl si jednu po druhé. Jedno cédéčko otevírala právě tahle skladba, a když jsem ji uslyšel, dokázal jsem říct jen citoslovce „jé“, jako okouzlený dítě. Na druhý poslech jsem zjistil, že už tu melodii umím nazpaměť. A to měla společného se všemi ostatními skladbami na tomhle albu. Všechny se mi nějak obtiskly do paměti hned napoprvé nebo napodruhé, takže jsem si říkal, že jsou mi něčím blízké.

* Kdysi jste prohlásil, že byste chtěl být popularizátorem jazzu. Jako vědec, který napíše knihu o fyzice takovým způsobem, aby to bylo srozumitelné i laikům. Je deska jazzových verzí popu a rocku pokusem o takovou učebnici?

Ne, chtěl jsem, abychom pro sebe objevili a prochodili novou cestu. A víc než jazzový je to akustický tvar. Nahrát dneska živě akustické album, k tomu musí člověk umět hrát na hudební nástroj. Umět řemeslo. To se moc nepěstuje. Jak postupuje technologizace muziky, na všechno existují prefabrikáty, stačí se vyznat v softwaru. Člověk, který hraje akusticky, musí dokázat přesvědčivě zahrát tón a v tom tónu zachytit potřebnou atmosféru a vědět, že ten tón za něj nic a nikdo neudělá. A on je na ten tón současně hrdý a současně si je vědom jeho omezení.

* Znamená to, že jako jazzový zpěvák si budujete systematické hudební znalosti a pravidelně trénujete?

To je, jako když lyžař vjede na neznámém svahu do branek, které tam někdo postavil. Jestliže má slalom natrénovaný, dokáže tu situaci přečíst a myslet o dvě branky dopředu. Zatímco když tam vnikne maník, který jen umí lyžovat, ale ve slalomu netrénoval, tak se dokáže soustředit jen na tu branku, kterou zrovna projíždí. Baví mě to zvládat. Dokázat improvizovat na neznámé téma nebo dokonce to téma vytvářet, což je ještě složitější.

* Takže se to podobá postupnému kreslení mapy...

To je jako s nějakou základní orientací v přírodovědě. Jednou jsem se zhulil kdesi vMexiku. Přišel jsem ke kaktusu, na kterém rostly bobule. Koukám, trny to nemá. Bobule jsou výrazný, modrý. Když jsem to rozmáčkl a ochutnal, zjistil jsem, že je to sladký. Že to má dužinu, která je plná cukerný vody a spousty drobnejch semínek. Ty bobule se daj snadno utrhnout. Takže cílem rostliny je nechat zvířata a ptáky, aby ty bobule žrali, a ta drobná semínka se budou šířit trusem. Tohle přece dělá hroznový víno, borůvky a jahody... Tak jsem si toho prostě hrst natrhal a snědl. Chvíli jsem čekal, jestli se něco nestane. Nic. O tři dny později jsem se dozvěděl od nějakých místních hochů, který utekli z nedělní mše do kopců házet šutráky, že ty bobule na tom kaktusu nechávají uschnout a potom se to sbírá a plní to funkci takových mexických hrozinek.

***

Mám rád tropy. Místa, kde nejsou žádné vegetační pauzy.

DAN BárTA ? Narodil se v prosinci 1969 v Karlových Varech. Vystudoval gymnázium v Sušici. Pracoval jako rentgenologický laborant v Plzni. ? Je držitelem řady hudebních cen. ? Zpíval ve skupinách alice, die el. elephant!? a Sexy dancers. V muzikálech Jesus Christ Superstar a evita ztvárnil role Ježíše, Jidáše a Che Guevary. dnes zpívá se skupinami J.a. R., Illustratosphere a s Robert balzar Triem. ? Hrál v několika filmech, nejslavnější je jeho role Vodníka v Kytici. ? „Vášnivý vážkař“, takovým přídomkem jej ozdobilo rádio Impuls. Je po něm pojmenováno šídlo Gynacantha bartai. ? Dan Bárta žije v Praze. Jestli se tam zpívá o bombě nebo nevěrný ženě, mi úplně unikalo.

O autorovi| Ondřej Formánek, redaktor Pátku ondrej.formanek@lidovky.cz

Autor:

Blogera připravil lajdáctvím o nohu, další zranil. Za nehodu dostal podmínku

Premium S podmínkou na pět let odešel od soudu čtyřiačtyřicetiletý Moldavan. V červenci 2019 způsobil na obchvatu Chrudimi...

Přes víkend zemřou všichni z JIP. Sestra vypráví o práci v době covidu

Premium Markéta Svobodová, hlavní sestra z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, stojí spolu s dalšími šesti kolegyněmi z...

Android Auto a CarPlay v každém autě. Poradíme vám, jak na to

Premium Chcete používat oblíbenou navigační aplikaci na displeji v autě místo telefonu? Přečtěte si, jak to udělat a neutratit...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!