Regulace výherních automatů, videoterminálů i kasin je v Česku žalostná. Přesto nikdo není schopen stav změnit, protože je ve hře příliš mnoho peněz. Další pokus o novelu benevolentního loterního zákona by se měl příští týden odehrát v Senátu. Dva vážení českobudějovičtí podnikatelé, Roman a Petr, z nichž jeden vlastní restauraci a druhý obchoduje s realitami, začali už za komunismu podnikat tak, že objížděli republiku v montérkách. Kdo by ale čekal, že si vydělávali například jako montéři nábytku, hluboce by se mýlil. Oba muži, jejichž příběh je v Budějovicích obecně známý (přesto nechtějí zveřejnit své celé jméno), používali pracovní oděv zcela k jinému účelu než k práci.
„Když budete sedět v hospodě v montérkách, nikdo vás nebude podezírat, že si vyděláváte hraním karet,“ říká Roman. Dva dělníci v zabláceném pracovním oděvu, kteří hrají karetní „bulku“ o desetníky, však představují lákavou výzvu, aby se k nim někdo přidal. Nikoho nenapadne, že by se mohlo jednat o falešné, předem domluvené hráče. „Našli se hejlové, kteří poprosili, zda si s námi můžou zahrát o korunu a po půlnoci šli domů do skříně pro úspory na auto,“ říká Roman.
Za to, jak podváděli za komunismu „poctivé pracující“, se údajně ani jeden z mužů nestydí. „Když vidím, co jsou dneska lidi schopni naházet do hracích automatů, tak se mi zdá, že jsme vlastně žádnými podvodníky nebyli,“ tvrdí Roman, který sám má ve své restauraci dva takzvané výherní hrací automaty. A chlubí se tím, že dokonce i inteligentní člověk, inženýr a ředitel podniku, u něj za večer prohrál 55 tisíc.
„Zlaté karty v montérkách. V životě by mě nenapadlo, že lidi budou dobrovolně strkat peníze do nějaké blikající bedny a nedají si pokoj, dokud nezruinují celou rodinu,“ říká bývalý hazardní hráč.
To, co se v Česku na poli hazardu událo po roce 1990, skutečně nemá na světě obdobu. Takzvaný výherní hrací přístroj se stal vedle piva a prezidenta Václava Havla jedním ze symbolů České republiky. Už v roce 1992 bylo u nás v provozu 20 tisíc výherních automatů. Dnes je jich více než 60 tisíc. Jeden automat tak připadá na 170 lidí, zatímco například ve Francii se o jeden přístroj dělí celých 18 tisíc obyvatel. V přepočtu na hlavu funguje v Česku zdaleka nejvíc blikajících „beden“ v Evropě, navíc jsou obyvatelé republiky také nejnáruživějšími automatovými hráči. Jihoevropané utrácejí nejvíce peněz z hazardu na loterie, Britové za kurzové sázky, Češi přes polovinu z celkové stovky prosázených miliard v loňském roce strčili právě do automatů.
Lékaři, policisté a politici bijí na poplach. V souvislosti s hazardem, jehož provozování je u nás mnohem snadnější než ve většině ostatních evropských zemí, roste počet patologických hráčů, bují kriminalita, dochází k rodinným tragédiím. Odpověď na otázku, kdo za to může, je však stejně složitá jako možné řešení tohoto problému. I když dnes v Česku prakticky každý mluví o škodlivém vlivu automatů, při pohledu na dosavadní snahu státu hazard omezit to spíše vypadá, že místo o gamblery jde o to, kdo si vlastně z jejich peněz odnese největší díl.
Las Vegas Evropy Z hlediska celkové výše sázek všeho druhu Češi zdaleka nepatří k evropské špičce. Třeba Angličané prosázejí sedmkrát víc. V čem ale vedeme s velkým náskokem tabulku zemí EU, to je počet výherních hracích přístrojů a kasin. „V tomto směru můžeme být opravdu považováni za Las Vegas Evropy,“ potvrzuje Tomáš Zídek, náměstek ministra financí zodpovědný za oblast dohledu nad loteriemi. V Česku totiž dnes kromě 60 tisíc automatů a devíti tisíc videoterminálů funguje 190 kasin, zatímco například v Rakousku 12, v Belgii devět a v Norsku a Irsku žádné.
Důvodem je loterní zákon, přijatý už v roce 1990 a pouze s malými změnami platící dodnes. V rámci tohoto zákona náš stát na rozdíl od většiny evropských zemí povoluje provozování hazardu prakticky kdekoliv a komukoliv, kdo má potřebné peníze. „Česko je v oblasti hazardních her mnohem benevolentnější než banánové republiky,“ tvrdí známý odpůrce hracích automatů, nezávislý senátor Josef Novotný a poukazuje na stinné stránky tohoto stavu. Herny přitahují kriminalitu a šedou ekonomiku, jeden patologický hráč působí utrpení až dvanácti dalším lidem ve svém okolí, noviny plní příběhy gamblerů, které končí vězením či sebevraždou. Majitelé heren si navíc vybírají s oblibou místa s vysokou koncentrací takzvaně sociálně nepřizpůsobivých občanů.
„Když jsme od železáren koupili hotelový dům, v němž bydlela řada sociálních případů, herna v sousedství domu rychle skončila,“ říká starosta Bohumína Petr Vícha. Bohumínská radnice totiž předělala dům na byty a noví nájemníci přestali do herny chodit. Zároveň radnice místo peněz na sociální dávky dává lidem speciální poukázky a stravenky na obědy pro děti. „Jinak by mnozí z nich naházeli peníze do automatu.“
Odpověď na otázku, proč nemajetní lidé tak rádi hrají na automatech je údajně jednoduchá. „Oni nemají prakticky pud sebezáchovy. Jsou schopni všechno prohrát za jeden večer s tím, že nějak bylo, nějak bude a peníze na zítra se prostě seženou,“ říká jeden z provozovatelů herny na českobudějovickém sídlišti Máj, které se pozvolna proměňuje v jakési romské ghetto. Gamblerství se ale nevyhýbá žádné sociální skupině. Z Českých Budějovic je znám případ, kdy majitel domu, v němž je v nájmu restaurace, tak dlouho hrál na jediném restauračním automatu, až prohrál nejen nájem, ale celý dům. A z majitele se stal nájemník.
Další českobudějovický gambler pod zárukou anonymity vypráví, jak dokázal během necelých šesti měsíců prohrát milion a půl. Vedle toho, že připravil rodinu se třemi dětmi o dům, prosázel v automatech i peníze obchodní firmy, v níž byl společníkem. „Byl jsem v Praze prodat zboží, a když jsem se vracel, nezbyla mi ani koruna. A já vám nedokážu přesně vysvětlit, proč jsem všechno naházel do automatů, když jsem předtím nikdy nehrál ani karty o peníze,“ říká vysokoškolsky vzdělaný muž. Ze závislosti se nakonec dostal pomocí rodiny, která ho neopustila ani poté, co bral peníze i dětem z kasičky. „Automat nemůžu ani vidět. Bojím se, že by to všechno začalo znovu,“ dodává.
Už samotný princip automatů, do kterých Češi loni naházeli 52 miliard korun, napovídá, že přístroje sice mohou udělat některému hráči krátkodobě radost, dlouhodobě ale automat vždy nad člověkem vyhrává. „Výherní hrací přístroj je v principu automatický stroj řízený počítačem. Obsahuje generátor náhodných čísel, který zajišťuje náhodnost hry, a tím rovné šance k výhře pro všechny účastníky,“ říká ředitel Elektrotechnického zkušebního ústavu Vladimír Filiač.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Tento ústav prověřuje automaty, zda odpovídají zákonným normám. Automat totiž musí mít minimálně pětasedmdesátiprocentní výhernost, což znamená, že při počtu sto tisíc her by měl vrátit hráčům minimálně tři čtvrtiny celkové vkladu. To ale neznamená, že jeden hráč nemůže prohrát 20 tisíc a druhý vyhrát stokorunu. „Vzhledem k tomu, že výsledky hry na těchto automatech závisejí na náhodě, je výherní podíl statistickou veličinou,“ vysvětluje Filiač.
U většiny automatů se ale výše výherního podílu blíží spíše horní povolené hranici, tedy 100 procentům, které však nesmí překročit. A to zejména proto, aby se přes hazard nemohly prát špinavé peníze. Přesto se to děje. „Když chcete zpočátku nalákat hráče, zvýšíte výhernost nad maximální hranici. Sice chvíli proděláváte, o to více ale pak automat dokáže vydělat,“ říká jeden z provozovatelů automatů ve středních Čechách, který si ale stejně jako většina jeho kolegů přeje zůstat v anonymitě.
Mnozí provozovatelé ale tvrdí, že manipulace s přístrojem může sloužit skutečně jen k nalákání hráčů. „Když snížíte výhernost, lidé přestanou hrát. Když necháte dlouho automat vyhrávat, proděláte,“ tvrdí provozovatel. Podle něj se na automaty svaluje zbytečně veškerá vina za patologické hráčství, protože lidé mohou prosázet jmění i ve sportce nebo v kartách. „Někdo je gambler od přírody, někde si prostě zahraje u piva automat a nemá s tím problém,“ tvrdí provozovatel automatů.
Někteří odborníci ale spekulují o tom, že automaty přece jen mohou vést k silnější patologické závislosti než jiné hry, a to nejen kvůli snadné dostupnosti, ale i kvůli dokonale propracovaným zvukovým a obrazovým efektům, působícím na hráčskou psychiku. „Říká se to, vědecké důkazy ale k dispozici nemám,“ tvrdí Jiří Dvořáček, primář Psychiatrické léčebny v Červeném dvoře, zaměřené na léčbu závislostí.
Regulace zatím nic nevyřešila Řada zástupců českých měst každopádně zastává v pohledu na celospolečenskou škodlivost hracích přístrojů jiný názor než provozovatelé. V roce 1998 proto po tlaku některých radnic přijal parlament novelu zákona, která obcím umožňuje, aby si prostřednictvím vyhlášky samy určily, kde automaty nechtějí. Jenže se stalo něco, co zřejmě nikdo nečekal. Počet automatů se totiž nejen nesnížil, ale naopak výrazně stoupl z původních 38 tisíc na dnešních 60 tisíc.
„Je to čiré farizejství. Města mají možnost vytěsnit automaty jen do určitých lokalit a přitom počet přístrojů narůstá,“ říká mluvčí Sazky Zikmund. I když všechny zahraniční studie uvádějí, že škody z automatů výrazně převyšují příjem pro obecní pokladny, pro řadu měst jsou „automatové“ poplatky velkým lákadlem.
České Budějovice například z poplatků dostávají zhruba 16 milionů korun ročně. Celkově si stát a městské úřady rozdělily loni na správních poplatcích 1,9 miliardy -a k tomu je třeba připočíst ještě místní poplatek a povinné odvody provozovatelů na veřejně prospěšné účely ve výši od šesti do 20 procent hrubého výtěžku. Některá města jako Bohumín se však velké části těchto peněz přesto vzdala. „Počet automatů jsme vyhláškou snížili ze 140 na 30. Přišli jsme jako radnice o pět milionů, ale padesát milionů, které lidé předtím naházeli do automatů, mohou nyní utratit smysluplněji,“ říká bohumínský starosta a člen předsednictva Sdružení obcí a měst proti hazardu Vícha.
Odpověď na otázku, proč už Česko při deklarované snaze o potírání gamblerství automaty prostě nezakázalo jako například Řecko, nebo alespoň jejich provoz výrazně neomezilo, je velmi složitá. Z gamblerů totiž netahají peníze jen soukromé firmy, stát a obce, ale i tisíce restauratérů, majitelů domů a nadací. Loni šlo z peněz z hazardu do veřejného sektoru, včetně podpory sportu či zdravotnictví, sedm miliard korun.
„Rozšiřování automatů je podobné rozšiřování drog: pokud stát, obce i společenské organizace vydělávají na automatech, je to podobné, jako kdyby vydělávaly na drogách,“ argumentuje primář Dvořáček. Ve všech českých léčebnách se loni léčilo z „gamblerství“ takřka 600 patologických hráčů, jejich celkový počet v Česku je ale podle odborníků mnohonásobně vyšší. „Když o tom mluvím s gamblery, oni sami by automaty úplně nezakazovali, ale snížili by jejich dostupnost,“ tvrdí Dvořáček.
Výherní automaty číhají na své oběti i v těch nejmenších vesnických hospodách. V Rakousku a dalších vyspělých zemích, by něco takového nebylo možné. „U nás ale každý druhý hostinský, kterému nejde živnost nebo který se zadluží, bohužel řeší svou situaci tím, že hospodu nacpe automaty,“ říká předseda jihočeské Asociace podnikatelů v pohostinství František Zahradník. Provozovatelé přístrojů si údajně tipují restaurace, které mají finanční problémy, a nabízejí jim své služby. „Automaty pak vydělají těmto lidem bez dřiny mnohem víc peněz než samotná restaurační činnost. Jenže stát, který to dopustí, pak místo snahy o zvýšení kvality gastronomie a tvorbu nových pracovních míst vyrábí gamblery.“ Videoterminály kontra automaty Obce a města, které mají už dnes možnost výherní automaty vytěsnit na určitá místa a omezit jejich počet, však kromě snížení příjmů městské pokladny uvádějí ještě jeden důvod, proč přístroje nezakazují. Tím důvodem je nástup nové generace přístrojů, tzv. videoterminálů, pracujících na trochu jiném principu než klasické automaty.
Na rozdíl od výherních hracích přístrojů jejich provoz nepovolují obce, které z něho nemají také žádný přímý zisk, ale ministerstvo financí. Zatímco automat představuje samostatný stroj řízený počítačem, videoterminály jsou propojeny a řízeny z centrálního systému. „Především lze na videoterminálu prohrát za kratší dobu více peněz,“ tvrdí Jan Šnajdr, člen předsednictva Sdružení zábavního průmyslu UNASO. V restauraci je totiž sázka na jednu hru v klasickém automatu, tedy jedno stisknutí tlačítka, omezena na dvě koruny, v herně na pět a v kasinu na padesát korun. „Videoterminály ale prakticky žádné omezení sázek a výher nemají,“ říká Šnajdr. Člověk podle něj může vsadit až 2000 korun.
„Je to z hlediska gamblerství horší verze automatů, na jejichž povolování ale obce nemají jakýkoliv vliv,“ říká senátor Novotný. Ten dlouhodobě kritizuje fakt, že ministerstvo financí v roce 2003 povolilo videoterminály jako první společnosti Sazka, a to údajně kvůli tomu, aby stát vykompenzoval svou neochotu přispět Sazce přímo na stavbu pražské hokejové arény.
V Česku dnes vlastní licenci na centrální loterní systém s interaktivními hrami 22 společností, které provozují takřka deset tisíc přístrojů nejen v hernách a hospodách, ale i na čerpacích stanicích či v obchodních domech. A obrat videoterminálů rychle roste. Sdružení obcí proti hazardu proto v návrhu novely loterního zákona žádá, aby videoterminály mohly radnice omezit vyhláškou podobně jako automaty.
„Výherní hrací přístroje jsme vytěsnili a ministerstvo nám sem nyní místo nich dává jiné, z hlediska gamblerství ještě nebezpečnější,“ stěžuje si starosta Bohumína Vícha. Jenže náměstek Zídek se hájí tím, že provozovatelé heren jsou zkrátka rychlejší. „Řada z nich si požádala o videoterminál ještě v době, kdy města neměla příslušnou omezující vyhlášku na automaty, a my jsme tak nemohli povolení neudělit,“ tvrdí. Jinak údajně nařídil svým podřízeným, aby videoterminály nepovolovali tam, kde si to radnice nepřejí.
Lepší kontrola automatů Společnost Sazka, jejímiž akcionáři jsou tělovýchovné svazy, zase za odporem proti videoterminálům vidí lobbing celkem 450 firem, které v Česku provozují výherní přístroje a pro něž terminály představují konkurenci. Podobnému typu herních systémů totiž údajně patří budoucnost, protože jsou státem mnohem lépe kontrolovatelné.
„Ministerstvo financí má totiž právo kdykoliv nahlížet do systému a sledovat veškeré herní i finanční transakce,“ vysvětluje Zdeněk Zikmund. Kontrola samostatných automatů je podle něj mnohem složitější. „Na videoterminály navíc musíte mít k dispozici základní jmění 100 milionů korun a jste povinni složit jistinu ve výši 50 milionů. U automatů nemusíte mít jmění žádné a jistina stačí dvoumilionová.“
Sazka podle něj navíc navrhuje, aby na sázky do terminálů museli mít hráči podobně jako v řadě dalších zemí identifikační karty. „Prostřednictvím těchto karet lze vyloučit ze hry neplatiče daní, gamblery nebo příjemce sociálních dávek,“ říká Zikmund. Zástupci sdružení UNASO ale trvají na tom, že povolování videoterminálů nepochopitelně zvýhodnilo jednu skupinu podnikatelů v zábavním průmyslu. „Původně měly být totiž tyto přístroje s vysokými sázkami povolovány jen v kasinech a hernách se zvláštním režimním opatřením, tedy v žádných obchodních domech, stanicích metra a nádražích,“ říká Šnajdr.
Argumentace kolem připravované novely loterního zákona každopádně představuje těžko uchopitelnou směsici názorů, která sama o sobě svědčí o tom, co se na českém hazardním trhu děje. Sazka například požaduje, aby stát znemožnil loterním firmám obvyklé dělení na několik menších společností, které pak dávají menší odvody do státní kasy. Stejně tak se některým provozovatelům ani politikům nelíbí obvyklá praxe, že firma založí nadaci, do které pak dává peníze naoko na humanitární účely, ale ve skutečnosti sama sobě. Další firmy i úředníci volají po tom, aby po vzoru USA nemohly banky z Česka převádět peníze svých klientů zahraničním společnostem provozujícím další hrozbu pro gamblery, internetové sázení. Obce žádají, aby měly právo na svém území regulovat provoz veškerých heren bez výjimky.
„Těch protichůdných názorů bylo tolik, že jsme se rozhodli stáhnout už připravenou novelu loterního zákona a do konce roku připravíme nový návrh, který by měl vycházet z dohody všech zúčastněných stran od provozovatelů až po obce,“ říká náměstek ministra financí Zídek. Na ministerstvu pracuje dva a půl roku, a proto prý nemůže přesně popsat důvody, kvůli kterým se za 18 let nepodařilo dosud žádné politické reprezentaci starý loterní zákon změnit. Senátor Novotný má ale jasno: „V hazardu je dnes tolik peněz, že si firmy mohou koupit prakticky kohokoliv a úspěšně lobbovat u jakéhokoliv politika. I Putin v Rusku přitom hazard zakázal a ruský kapitál se tak valí do Čech, kde je možné úplně všechno.“
Svůj návrh novely hodlá příští týden předložit prostřednictvím některých senátorů Sdružení měst a obcí proti hazardu. Aby se Česko zbavilo pověsti evropského Las Vegas, nestačí ale překonat jen „lobbing“ některých podnikatelů. Na gamblerech je dnes totiž závislých mnohem více lidí, než by se mohlo zdát. „Píše mi například ředitelka školy odněkud z Vizovic, abych přestal proti tomu hazardu konečně bojovat, nebo oni přijdou od nadstandardní vybavení učeben,“ dodává senátor Novotný. „Stejně tak mi píší hasiči, abych toho nechal, že jim provozovatel automatů zaplatil stříkačku.“
Kromě 60 tisíc automatů a devíti tisíc videoterminálů u nás funguje 190 kasin, zatímco v Rakousku 12, v Belgii devět a v Norsku a Irsku žádné. Důvodem je loterní zákon, přijatý už v roce 1990 a s malými změnami platící dodnes.
Rozšiřování automatů je podobné rozšiřování drog: pokud stát, obce i společenské organizace vydělávají na automatech, je to podobné, jako kdyby vydělávaly na drogách. Jiří Dvořáček primář Psychiatrické léčebny v Červeném dvoře
U nás každý druhý hostinský, kterému nejde živnost nebo který se zadluží, řeší svou situaci tím, že hospodu nacpe automaty. Stát, který to dopustí, místo snahy o zvýšení kvality gastronomie jen vyrábí gamblery. František Zahradník předseda jihočeské Asociace podnikatelů v pohostinství
V hazardu je tolik peněz, že si firmy mohou koupit kohokoliv a úspěšně lobbovat u jakéhokoliv politika. I Putin v Rusku přitom hazard zakázal a ruský kapitál se valí do Čech, kde je možné vše. Josef Novotný senátor
O autorovi| MAREK KERLES, Autor je jihočeský zpravodaj LN
