To nejzajímavější ale v listopadu bezesporu odehraje Venuše. V podobě večernice ji najdeme již za soumraku, nízko nad jihozápadním obzorem. Zapadá až po 18. hodině našeho času a tvoří nejnápadnější těleso večerní oblohy – s výjimkou Měsíce. Úzký srpek našeho nejbližšího průvodce ostatně u Venuše najdeme už v sobotu 1. listopadu.
Na večerní obloze září stejně nepřehlédnutelný Jupiter, kolem kterého Měsíc projde v pondělí 3. listopadu. Zatímco na počátku bude Jupiter a Venuši dělit téměř třicet obloukových stupňů, v průběhu listopadu můžeme sledovat, jak se vzdálenost obou těles každý den zmenší o jeden úhlový stupeň. Na konci listopadu vytvoří podivuhodnou dvojici zářivých objektů s odstupem pouhých dvou úhlových stupňů. Samozřejmě pouze při pohledu ze Země. Na Venuši se díváme ze vzdálenosti asi 180 milionů kilometrů, největší planeta sluneční soustavy leží 4,5krát dál.
Levá noha Obra Listopadové nebe však neposkytuje prostor pouze výjimečnému setkání Venuše s Jupiterem. V době, kdy budou obě planety již pod obzorem, objeví se nad východem souhvězdí Orion a v něm velmi nápadná stálice Rigel.
Historické studie naznačují, že jméno této hvězdy má původ nejméně v 10. století našeho letopočtu. Původně byla označována jako „rijl al-jauya'“, což v arabštině odkazuje na její polohu v obrazci souhvězdí – Levá noha Obra. Dnes ji identifikujeme také jako beta Orionis, tedy druhou nejjasnější hvězdu souhvězdí Orionu, jakkoli je zpravidla jasnější než proměnná hvězda Betelgeuze (alfa Orionis).
Rigel představuje systém, o kterém lze mluvit v superlativech. Má hmotnost kolem 20 hmotnosti Slunce, a pokud by se nalézal uprostřed sluneční soustavy, sahal by jeho okraj až k dráze Merkuru. Vzdálenost beta Orionis se odhaduje na 775 světelných let (s nejistotou asi 100 světelných let).
Na základě rozboru přicházejícího záření je zřejmé, že povrchová teplota Rigelu dosahuje nejméně 11 tisíc stupňů Celsia. Je tedy zhruba dvakrát větší než teplota na povrchu naší denní hvězdy. Ve výsledku tak jeden čtvereční metr povrchu obřího Rigelu vyzařuje přibližně patnáctkrát více energie než Slunce a zhruba stokrát než Betelgeuze. O ohromném zářivém výkonu svědčí i fakt, že Slunce by ze stejné vzdálenosti vypadalo jako hvězda 13. velikosti, tedy na hranici pozorovatelnosti běžnými dalekohledy.
O autorovi| JIŘÍ DUŠEK, Autor je astronomem ve Hvězdárně a planetáriu M. Koperníka v Brně
