130 let

Nebezpečí si nepřipouštím

Česko

Drobná tmavovlasá herečka Jana Stryková (31) má ty největší oči, které jsou k vidění na českých divadelních prknech. Na cesty se nepojišťuje – založením se podobá buddhistickým mnichům: přijímá, co jí zrovna vstoupí do cesty. Třeba to jednou bude i velká filmová role, která se jí zatím vyhýbá.

* LN Musíte hrát v seriálech, abyste si mohla zaplatit divadlo?

Musím jenom umřít! Je pravda, že se říká, že divadlo je hodně drahý koníček, ale záleží taky na tom, kde hrajete, co a s kým. V angažmá si člověk většinou vydělá míň než hostováním v soukromých divadlech. Seriály jsem začala točit až během posledních dvou let, takže předtím moje obživa pramenila převážně z divadelního platu. Milionářem jsem se sice nestala, ale vzhledem k tomu, že nemám rodinu a musím se starat hlavně sama o sebe, jsem hlady taky neumřela.

* LN LN Hrála jste produkční Vandu v seriálu Dokonalý svět, co plánujete dál? Nepíše se už scénář druhé série?

Vypadá to, že ne. Byl to docela drahý seriál. Teď ale točím Ordinaci v Růžové zahradě. Mám tam hezkou roli, zahraju si sestřičku s dost kontroverzním charakterem.

* LN V současnosti hrajete v Divadle na Vinohradech: má jinou atmosféru než Švandovo, kde jste působila předtím? Jsou tam herci, před kterými se třeba stydíte?

Švandovo divadlo vznikalo jako generační, herci tam jsou přibližně stejně staří jako já. Vinohradské divadlo je plné dnes už žijících legend, před kterými mám respekt. Protože jsem služebně nejmladší, tak třeba všechny zdravím první. Ověřila jsem si ale, že čím víc toho člověk umí, tím je skromnější, takže mi tam moji zkušenější kolegové spíše pomáhají.

* LN Je v dnešní době těžké sehnat angažmá? Střídají se třeba kolegové často? Nebo má člověk jedno místo a toho se zuby nehty drží?

Každé divadlo i herec to má jinak. Platí, že mladší člověk má tendenci svá působiště víc střídat, a to jak z profesních, tak i rodinných důvodů. Nejvíc příležitostí je v Praze, a pokud dostanete práci mimo své zázemí, ne každý je schopný zapustit kořeny v cizím městě.

* LN Potřebujete k tomu, abyste sehnala roli, hodně kontaktů? Existuje u herců něco jako klasické inzeráty, konkurzy, kde se nabízí práce?

Platí obojí. Když člověk točí třeba reklamu, musí většinou obcházet castingy, dělat kamerové zkoušky, totéž platí o práci v televizi a filmu. V divadle si vás většinou režiséři vyberou na základě nějaké inscenace, kterou s vámi viděli. Ale i tam existují výjimky. Třeba do muzikálu Kudykam si Michal Horáček vybíral herce konkurzem.

* LN Ptám se proto, že v Praze herců tolik není. Musí fungovat šuškanda, spoléhání na vlivné známé, a pokud se člověk nekamarádí s určitou skupinou lidí, tak dobrou roli nedostane? Nebo je to jen o tom, že kdo je šikovný, tak se uplatní, tak jak je to fér?

Život je a není fér! Podle toho, z jakého úhlu se na něj díváte. Já osobně věřím, že člověk obvykle má, co si zaslouží. Herectví je stejné povolání jako každé jiné. Jsme malá republika a všichni se navzájem známe. Je jedno, jestli působím v Brně, Praze, Liberci nebo Jihlavě. Někteří producenti a režiséři se rádi obklopují stále stejnými lidmi a naopak jsou i tací, kteří rádi objevují nové tváře. My si neurčujeme, kde kdo bude hrát a s kým. Někdy stačí ostré lokty, jindy tvrdá práce.

* LN Jsme jen malá republika, když si někdo udělá nepřátele nebo si zkazí pověst, nejspíš se to s ním táhne. Zažila jste někdy intrikaření?

Nikdy jsem se s žádnými šílenými intrikami nesetkala. A pokud setkala, tak to nikdy nebylo horší než mezi holkami za barem. Herečky jsou stejný ženský kolektiv jako jinde na světě.

* LN Než jste začala hrát, vystřídala jste spoustu profesí, a to i v zahraničí, tři měsíce třeba v Izraeli. Co jste tam dělala?

Cesta do Izraele nebyla tehdy nijak plánovaná ani promyšlená. Šla jsem kolem cestovní kanceláře, kde prodávali last minuty, a já se vmžiku rozhodla vyrazit. Mám asi dost šťastnou povahu, že si žádné komplikace a nebezpečí nikdy předem nepřipouštím, i když jsem se jako samotná holka dostala do nepříjemných situací. To ale patří ke každému cestování nablind. Nakonec jsem skončila za barem, úplně na jihu ve městě Eilat. Mám práci v zahraničí ráda. Když chcete poznat mentalitu lidí z jiné kultury, je to ten nejlepší způsob, jak se s ní seznámit. Jako turista člověk vidí hezké památky a přírodu, ale do opravdového kontaktu s lidmi té země moc nepřijde. Navíc v Izraeli se můžete bez problémů domluvit anglicky, což mi vyhovovalo, protože já se toho vyjma pár základních pozdravů a jídelního lístku z hebrejštiny moc nenaučila.

* LN Nějakou dobu vás pak živil babysitting, průvodcování nebo uklízení. Musela jste si vydělávat na studium?

Rodiče mi pomáhali, ale chtěla jsem mít vlastní podnájem. Tak jsem si na něj musela vydělat. DAMU je hodně časově náročná, novou roli si doma u stolu nenazkoušíte, studenti mohou pracovat většinou jen přes noc nebo nárazově.

* LN Hodně jste cestovala s rodiči po republice. Narodila jste se v Brně, ale docela dlouhou dobu už žijete v Praze. Kde se cítíte doma?

V Praze, bydlím tady od dvanácti let. Prožila jsem tu nejdůležitější část svého života. Když jsme se přistěhovali, začalo mi to nejkrásnější období. Chodila jsem s mapou po ulicích a objevovala Ameriku. Vypadalo to dost komicky, pamatuju si, jak jsem se v Rytířské ulici ptala, kde je Staroměstské náměstí. A kolik tu jen bylo jezdicích schodů! Z těch jsem byla obzvlášť v té době nadšená! V Brně byl eskalátor jen v Prioru, kam jsem chodila jako dítě pěšky z Králova Pole, jen abych se svezla. Fantastický přístroj! Myslím, že přistěhovat se do Prahy je vlastně lepší než se v ní narodit, člověk si jí víc váží a užije. A mě navíc cestování, změny a s nimi spojené dobrodružství vždycky bavily.

* LN Je vám přes třicet, přímo se nabízí, jak to vidíte s dětmi?

Zatím o nich nepřemýšlím. Sama se cítím spíš jako dítě, ne dospělá, ale to asi svým způsobem vždycky budu. Neumím žít tzv. seriózně, plánovat, pojišťovat se a šetřit na důchod. V zásadních otázkách se rozhoduji spíš srdcem než rozumem. Moje rodina si doteď nad mými nápady klepe na čelo.

* LN Říká se o vás, že všude chodíte se psem, že ho berete i na zkoušky do divadla.

Mám krátkosrstou kolii Jonáše, je to můj největší kamarád. Ale už v dětství jsem mívala pejska, skoro patnáct let. Pejskařství byl a je můj koníček, největší dětský sen. Jako malá jsem pořád prudila rodiče, celé noci brečela, až mi ho nakonec koupili. Chodila jsem s ním na cvičák a na soutěže poslušnosti. Ze začátku mě vůbec nerespektoval, bral mě jako sobě rovné štěně, byla jsem tehdy vzrůstem jen o něco větší než on. Psi potřebují pevnou ruku, ale každý povel má mít smysl.

* LN Jak to bylo s výchovou u vás doma?

Byla poměrně liberální. Rodiče sice hodně dbali na dobré známky, ale pokud jsem se dobře učila, tak jsem si v rámci možností mohla dělat, co jsem chtěla. A se mnou to stejně ani jinak nešlo. Jsem hodně tvrdohlavá, když jsem si jako dítě něco umanula, nebyla se mnou řeč. Například v družině jsem byla jenom jednou v životě, pak jsem raději dostala klíče od bytu. Máma věděla, že mi způsobuje trauma, a že když se mi tam nelíbí, tak to taky budu umět dávat patřičně všem najevo. Nesnášela jsem to tam. Připadala jsem si jako zpátky ve školce, nutili mě hrát nezáživné hry. Byla jsem totiž děsný šprt a chtěla se jít domů učit! Měla jsem čtyři dioptrie, velký brýle, oči přes celý obličej a školní aktovku větší než já.

* LN To, co popisujete, je skoro ideální oběť pro šikanu.

Jako šprt jsem přežila, chodila jsem do třídy samých knihomolů. Předháněli jsme se tam. Do první třídy jsem vstávala v pět hodin ráno. Nemohla jsem dospat, moc mě to tam bavilo. Rodiče měli představu, že z tak pilného studenta spíše vyroste právník nebo ekonom. Po celou dobu mých studií na DAMU mi proto herectví neustále rozmlouvali.

* LN Kolik třeba máte v divadle přátel?

Nějaké ano. Nikdy jsem nehrála na systém „známých“. Nebaví mě být pro druhé zábavná, před cizím člověkem si neodpočinete. Očekávají, že jako herečka je budete bavit.

* LN Prý z vás všech na DAMU během studií chtěli „vychovat“ prince a princezny. Vy jste ještě v žádné pohádce nehrála. Chtělo by se vám vůbec?

Chtěla bych si zahrát princeznu! Nejsem na to ale typ. Byla by to dost specifická pohádka, nejsem prototyp princezny, o které všichni režiséři sní. Křehká blondýnka, žena, kterou musí muž ochraňovat, jen ji uvidí, na první dobrou. Ale v pohádce už jsem hrála – hospodskou.

* LN Jak těžké je vžít se do někoho, jako je Ibsenova Heda Gablerová? Prospěchářka a nevěrnice, která spáchá sebevraždu…

Anebo taky zoufalá žena žijící v naoko šťastném manželství! Žádný člověk není černobílý a o Ibsenových postavách tohle platí dvojnásob. Učili nás, že bychom svoje postavy měli milovat. O žádném člověku si nemůžeme dlouhodobě myslet, že je to čistokrevný záporák.

***

Jana Stryková (31) • Brněnská rodačka začínala v libereckém divadle F. X. Šaldy. Nejdéle zatím působila v pražském Švandově divadle, kde nadále hostuje ve hře Heda Gablerová a v komedii Williama Shakespeara Mnoho povyku pro nic. • Divák ji může vidět i ve Viole ve hře Zločin lorda Artura Savila, také hraje Médeiu ve hře Petra Kolečka v Divadle Palace a v A-studiu Rubín. • Od loňského podzimu má angažmá v Divadle na Vinohradech, kde účinkuje Kafkově Zámku a zkouší Shakespearova Caesara, který bude mít premiéru v březnu. • V televizi se představila v seriálu Dokonalý svět, v současné době se podílí na nových dílech Ordinace v růžové zahradě.

Autor: