Co jsme viděli jako děti, je jediným naším majetkem pro celý život, napsal Jakub Deml v roce 1907 a my to roce 2007 můžeme díky knize Elišky Vlasákové (* 1943) přímo pocítit a vzpomenout si. V prozaickém pásmu Jedním okem skutečně nevidí (neslyší, nehmatá, nečichá a nechutná) nic jiného než chvíle poválečného „prvního dětství“ (o pozdějším, sedmiletém, píše v knize Jako sen, 2004) ve dvoučlenné rodině v Kyjově, s maminkou „svobodnou jak republika“. Její vjemy jsou však natolik intenzivní a přítomné, že by je každé zapojování do příběhů či úvah rušilo. První zvuky domova a hlasy zvenčí, první „nepevné chvíle vlídnosti“ s maminkou, vánoční hledění „na radostné úkazy“, první smrt, první cesta do školky, první dotek s jiným dítětem. A druhé dějství - cesty vlakem za očními operacemi a nový, proměňující prožitek vřele opětované lásky a sounáležitosti u tety Julie Rolčíkové, rajsky blažená scéna rodinného koupání v bazénu.
„Vidí všichni lidé to samé, co já?“ ptá se pětiletá Eliška. Odpovídá na jiném místě, kde sebe vnímá jako „dvě bytosti - jedna se nezadržitelně raduje a druhá ji přitom pozoruje“. Jedním okem pozorně vyhlíží kolem a druhé upírá do sebe. Takový čistý, nezúčastněně hluboký pohled najdeme vzácně, třeba v Ryčlových prózách. V pokladu Eliščina dětství láska chvílemi nezůstává sama. Zavede nás do místnosti, v níž poletují motýli a kde nás teta Julča poučí, jak se k nim chovat. „Mně se pak zdálo, že mám tak ostrý zrak, že skutečně zblízka vidím jemný žlutý prášek na jejich blanitých křídlech, a ten se jim, éterickým tvorům, nesmí setřít, jinak by umřeli.“
***
Jedním okem Eliška Vlasáková
Vydalo nakladatelství Triáda, Praha 2007.
126 stran.
