Neděle 29. ledna 2023, svátek má Zdislava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Nebojte se, pane učiteli, řekla žačka

Česko

DIÁŘ RADKY KVAČKOVÉ

Už dlouho jsem nebyla přítomna vyučování. Když se minulý týden taková příležitost vyskytla, zajímalo mne, co se změnilo. Čekala jsem víc žákovské drzosti, na niž si teď všichni stěžují. Šance se naskytla hned na začátku hodiny, když učitel požádal o třídní knihu. Měla ji mít služba. Neměla. Žákyně ji zapomněla v předešlé učebně.

„Tak po hodině,“ rezignoval asi pětatřicetiletý učitel. Dívka, přibližně šestnáctiletá, však nesouhlasila: „To nebudu mít čas, spěchám,“ oznámila. Čekala jsem na reakci pedagoga - teď na ni vystartuje. Nevystartoval. Jen se zatvářil. A pak přišlo něco, co jsem ze školy neznala: „Nebojte se, přinesu ji ráno. A kdyby něco, vezmu to na sebe, abyste z toho neměl problémy,“ pravila dívka a její hlas byl konejšivý. Fakt konejšivý, skoro mateřský. Tak mě napadlo, jestli se kritéria neobrátí. Už ne zlí a hodní učitelé, ale zlí a hodní (rozuměj přes všechny chyby laskaví) žáci činí školu přívětivou, nebo nepřívětivou. Tahle byla spíš přívětivá.

Jeden člověk ze Stanfordu si celý rok pečlivě zaznamenával, jak se jeho čtyřletá dcera postupně seznamuje s pojmem čísla a se základními početními úkony. Ukázalo se, že to vůbec není jednoduchý proces. Holčička nejde pořád správným směrem, pracuje systémem pokusů a omylů. Je to prý velice zajímavé čtení. Oldřich Botlík z testovací společnosti Kalibro, který mi o něm vyprávěl, hledá už léta nejefektivnější způsoby učení.

„Dítě, kterému zakážeš strkat prst do elektrické zásuvky, taky hned nezjistí, o co jde,“ rozvinul myšlenku. „Jestli se tam nemá strkat jen ukazováček a na palec se tabu nevztahuje nebo jestli by to nešlo třeba sponkou. A podobně si musí ošetřit prakticky každý nový pojem či informaci.

Podle Botlíka se česká škola takovými věcmi moc nezabývá.

Učitelé si dělají čárky za správné odpovědi, ale většinou moc nerozebírají ty špatné. Nezkoumají, jakým způsobem si děti ukládají nové poznatky do hlavy, a proto taky většinou nepoznají, když si je třeba ukládají špatně, a kdy by tudíž bylo záhodno hledat jinou cestu. Jako by lékaři léčili, aniž by průběžně diagnostikovali. Zní to docela tvrdě, že jo? Ale možná bude mít ten Botlík trochu pravdu. Ještě dnes vzpomínají někteří senioři, jak bývalo před druhou světovou válkou a ještě chvíli po ní snadné dostat se na vysokou školu. Žádné přijímací zkoušky, žádná omezení, stačila maturita a člověk se mohl zapsat, kam chtěl.

Ve vzpomínkách profesora Jana Vanýska, které právě čtu, vzpomíná ale známý brněnský lékař a univerzitní profesor, že už někdy koncem dvacátých let uvažovala vláda o omezení počtu vysokoškoláků. Takzvaný numerus klausus ovšem tehdy neprošel, údajně proto, že se proti němu postavila levice. O pár let později se stát snažil šetřit tím, že usiloval alespoň o zrušení některých brněnských fakult. Argumentoval, že vzdělání je sice užitečná věc, ale zbrojení (kvůli militantnímu Německu) stojí spoustu peněz. Proto je třeba „spíše pracovat než studovat“. Biografie bývají skoro vždycky zajímavé.

Německý časopis FOCUS si udělal průzkum a zjistil, že jen osm až třináct procent otců píše se svými dětmi úkoly a připravuje se s nimi na vyučování. Jen pět procent tatínků je v kontaktu s učiteli svých potomků. Vyšlo taky najevo, že o vzdělání dětí rozhodují pětkrát častěji matky než otcové.

Po pravdě řečeno, nejde o nic nového. Odborníci, včetně těch českých, už nějakou dobu vědí, že čím vzdělanější matka, tím vzdělanější dítě. Úměrnost se vzděláním otce není podle odborníků zdaleka tak jednoznačná.

Analytik BBC Mike Baker si myslí, že se kandidáti na post amerického prezidenta dostatečně nevěnují problematice vzdělávání, a trochu jim to vyčítá. Našinec se trochu diví: Proč by se měli zabývat něčím, co funguje? Nikde jinde na světě se přece nekumuluje tolik špičkových univerzit jako ve Spojených státech.

Baker ale upozorňuje, že univerzitní studium tam začíná být neúnosně drahé. Za posledních pět let se podle něj poplatky za studium zvýšily o čtyřicet procent. Školné na University of Virginia je podstatně levnější než na privátních školách, přesto činí pro občany státu Virginie 9 tisíc dolarů ročně, pro každého jiného ale 28 tisíc. Přitom půjčky studentům jsou údajně úročeny až 25 procenty.

To si u nás ani nedovedeme představit.

Zatím.

Noviny a časopisy se v poslední době předhánějí v otiskování různých „přijímačkových“ otázek a taháků. Ze šedesáti testových zadání pro ty, kdo se chystají na medicínu, jsem si dovedla zkusmo odpovědět jen na dvě: „Kde se tvoří žluč?“ (v játrech) a „Která z následujících onemocnění nepatří mezi virová?: a) spalničky, b) spála, c) zarděnky, d) příušnice“. Logicky mi vyšlo, že za b) spála, protože ta jediná se léčí antibiotiky. A hle! Při nahlédnutí do výsledků jsem byla informována, že správně je a) spalničky. To jsem blázen!

O autorovi| Radka Kvačková radka.kvackova@lidovky.cz

Autor:

Mohlo by vás zajímat