Protestní hnutí proti komunistickému režimu se posouvalo na vyšší úroveň. Dokázala to i nová iniciativa, směřující k vydávání Lidových novin. Volba právě jejich názvu nebyla náhodná. Předválečné Lidovky byly symbolem svobodné a kvalitní žurnalistiky a tohoto cíle chtěli dosáhnout i jejich novodobí vydavatelé. Od jara 1987 pracoval na jejich přípravě Jiří Ruml a další disidenti. První nulté číslo vyšlo v nákladu 50 kusů 11. září 1987 a vedle zájmu veřejnosti vzbudilo také pozornost tajné policie. To však jejich autory neodradilo. Hned se pustili do přípravy dalšího čísla, které označovali jako „první řádné“ a které vyšlo již nákladem 350 kusů právě před dvaceti lety, v lednu 1988. V rubrice, nazvané Poslední slovo, vyjádřili své krédo: „Dobré opoziční noviny nebudou hádavé. Budou prostě přinášet rozumný, někdy střízlivý, jindy smělý pohled a názor, vždycky však svědomitě otevřený a pečlivě formulovaný.“
A aby dali jasně najevo, že jim nejde o žádnou „ilegalistiku“, zveřejnili v tiráži složení redakční rady. Tehdy v ní zasedali Jiří Dienstbier, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Miro Kusý, Petr Pithart, Jan Šabata, František Šamalík, Zdeněk Urbánek a Josef Zvěřina. A krom toho první číslo samizdatových Lidových novin odeslali 11. ledna poštou na adresu Federálního úřadu pro tisk a informace a na 28. ledna si tam domluvili jednání. Ruml a jeho kolegové dostali upozornění, že „vydávání měsíčníku LN bez řádné registrace lze právně kvalifikovat jako činnost, která nemá oporu v platných zákonných předpisech“. A navíc doporučení, aby si našli vydavatele, což ovšem v tehdejších podmínkách bylo nemožné. „Tak začala hra, která vydržela po celý první rok a do září roku druhého. Spočívala v tom, že redakce ,hledala‘ vydavatele a každý měsíc posílala jednotlivá čísla na FÚTI,“ pokračuje ve vzpomínkách Jiří Ruml.
Úřady si s LN nevěděly rady Státní mašinerie měla samozřejmě převahu a vydávání Lidových novin v samizdatu bylo spojeno s pronásledováním jejich vydavatelů, jejich občasným vězněním, průběžným perlustrováním a ztěžováním života. Úřady, včetně tajné policie, si v měnící se době s Lidovými novinami a jejich autory nevěděly rady. Když Státní bezpečnost Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana při přípravě 10. čísla ročníku 1989 zatkla, zastoupili je příslušníci mladší generace disidentů, kteří další čísla připravili místo nich.
Jedenácté číslo vyšlo symbolicky 17. listopadu 1989 a na ně navázalo mimořádné číslo Lidových novin, které již přinášelo zprávy o ustavení a činnosti Občanského fóra. To se již pomalu blížil konec samizdatových Lidovek. První číslo jejich třetího ročníku vyšlo 5. ledna 1990 v tiskárně nakladatelství Melantrich. Čtenáři je zpočátku dostávali dvakrát týdně – v úterý a v pátek, a to až do konce března. Od pondělí 2. dubna 1990 vycházejí Lidové noviny znovu skoro již 18 let jako deník.
***
Maďarská tři „T“
Po období porevolučního teroru se kádárovský režim v Maďarsku začal chovat k veřejnosti vstřícněji. Společenské iniciativy byly rozčleněny do tří skupin (tzv. tři T: támogatott, türt, tiltott, podporované, tolerované, zakázané). Od počátku 80. let se systém hroutil a tolerovaná oblast se neustále nafukovala. Maďarský disent (sféra „tiltott“) byl silnější než český, měl politické ambice a také jeho technické možnosti byly větší. Nejznámější periodikum, Beszélő (hovorna, rozuměj v kriminále), vycházelo od roku 1981. Intelektuálové národně konzervativní orientace se pohybovali ve sféře „türt“. Po vzniku MDF (1987) začal běžně vycházet časopis Hitel (Úvěr).
bod
O autorovi| Jiří Pernes, historik
