Ve chvíli, kdy průzkumy veřejného mínění hlásí až desetiprocentní ztrátu na vedoucí sociální demokraty, Nečas zřejmě má, musí mít obavu, že po slabším volebním výsledku by ho na kongresu mohli smést takzvaní kmotři, kterým se nepříčí velká koalice s ČSSD.
A tak se Nečas, který možnost velké koalice vylučuje, a to doslova za každou cenu, jednak musí tvářit sebejistě a vést strategické úvahy, jaké vede předseda, jednak musí shánět podporu, kde se dá – například u prezidenta Klause. O hlavě státu se proslýchá, že svou starou stranu opět zamýšlí volit.
"Ne, my si pana prezidenta nebudeme přivlastňovat," vyvrací Nečas podezření, že by si ODS v budoucnu chtěla propagandisticky přivlastňovat Pražský hrad, "na druhé straně jsem rád, že se profoukly komunikační kanály a že se svým způsobem možná vysvětlila i některá nedorozumění."
Nebudu tu hrát ztraceného syna
Před dvěma týdny se oba dávní spojenci sešli a prezident po schůzce naznačil, že už si Nečase opět zapsal do svého mobilního telefonu. Znamená to, že tichá a z Klausovy strany občas i hlasitá válka končí? "Být po mém," odpovídá Nečas, "skončila už dávno. – Já jsem vždycky říkal, že bych si hlasu pana prezidenta pro ODS vážil. To jsem říkal ještě i v době, než jsem se stal lídrem ODS."
Kulatý stůl s volebním lídrem ODS Petrem Nečasem |
Což ale neznamená, že by se kál. Bezprostřední příčinou střetu byla Klausova podpora Pavlu Bémovi, když se na kongresu v listopadu 2008 chystal svrhnout Mirka Topolánka. A to se Nečasovi nelíbilo ani tehdy, kdy prezidenta nepřímo přirovnal k Janu Rumlovi, Ivanu Pilipovi a Josefu Zieleniecovi (tato tři jména tvoří v ODS první sled na vývěsce zrádců), ani dnes: "To byla snaha dva měsíce před začátkem evropského předsednictví de facto vyměnit předsedu vlády." I v několika dalších názorech, například v pohledu na Rusko, se Nečasova ODS od Hradu liší. "Já tady ani omylem nebudu hrát, že jsme si padli do náruče a že je to návrat ztraceného syna, to by přece bylo pokrytecké. My tady mluvíme o standardním politickém partnerství." I to by ovšem měřeno druhou polovinou topolánkovské éry znamenalo výrazné oteplení vztahů.
Klausovi tenkrát na ODS vadila jakási ideová rozbředlost, tedy couvání před Evropskou unií (Lisabonská smlouva) a před zelenými ve vládě. Nečas naznačí, že na Topolánkově místě by v obou bodech volil tvrdší linii – při jednáních o Lisabonu by prý v zásadních věcech chtěl víc; a o zelených utrousí, že škodili v politice životního prostředí a v energetice. Ale jsou to jen náznaky, svou teoreticky tvrdší pozici vůči EU sám shazuje poznámkou, že se mu to lehko říká, když při jednáních nebyl, a zelené spíše oceňuje za rozumné názory v hospodářské politice. "Byli nepochybně napravo od lidovců – a to byla určitá hodnota."
Takže – co vlastně ODS s prezidentem sblížilo? Tady Nečas neváhá ani vteřinu: "V éře Václava Klause jsme byli dominantně spojováni s ekonomickými tématy." Ekonomika, to prý byl v prvních letech ODS jakýsi steak na talíři, k němuž tehdy strana servírovala jen minimum omáčky a zeleniny.
Posléze ovšem ODS svůj tematický záběr rozšiřovala, tudíž ke steaku na talíři přibyla bohatší obloha. "Kdo neviděl ten steak pod plátkem salátu, mohl ho dokonce považovat za vegetariánské jídlo." Strana se prý neposouvala do středu, dojem byl hlavně optický. "Teď se ale kvůli globální ekonomické krizi a stavu veřejných rozpočtů vracíme do stavu, kdy v centru pozornosti musí být ekonomika, protože to je teď výzva doby." A tak se prý přirozeným vývojem obnažuje názorový průnik s prezidentem, který nezmizel nikdy, občas ho ale ta obloha přece jen zastiňovala.
Přichází naše stáří
Za nejvážnější úkol příštích let Nečas považuje stárnutí obyvatelstva a s ním spojenou reformu důchodového systému. A přimět společnost, aby si nutnost penzijní reformy uvědomila, je podle něj stejně zásadní výzva, jakou měla ODS před očima, když vznikala. Tehdy prý bylo třeba odmítnout třetí cestu v ekonomice, v domácí i zahraniční politice. "Dnes tyto skutečnosti považujeme za samozřejmé, dýcháme je jako vzduch."
Nejen teď, historicky je z Nečasových slov zřejmé, že ODS chápe jako někdy sice opovrhovanou, ale nezbytnou sílu, která jediná dokáže prosadit nepohodlné změny, bez nichž by se ovšem společnost do budoucna neobešla.
Lídrovi je ovšem jasné, že ani částečný návrat ke kořenům, ani částečný návrat kořenů ke straně, ODS nespasí. Velementárních ohledech, jakým je teď například slib nejít do velké koalice s ČSSD, je prý na ODS naprostý spoleh. "Postavení žádné strany na politické scéně nemá se míti za samozřejmé, dokonce ani její existence. Já vám tu vyjmenuji x politických stran ze střední Evropy, které kdysi byly vůdčími vládními stranami, a dneska už neexistují nebo bojují o přežití. Kde je polská AWS? Kde je Maďarské demokratické fórum?"
Nečas střídá dvě polohy – chvíli povinný optimismus ("Pane redaktore, my ty volby vyhrajeme!") a chvíli slova prozrazující, že si uvědomuje vážnost situace, v níž se jeho strana nachází.
