O potlesku a reakcích publika se toho dá napsat hodně a hlavně na každém představení lze v tomto ohledu zažít neuvěřitelné věci. Naposledy se těmito jevy zabýval Milan Lukeš (Svět a divadlo 2007/6), který se mimo jiné zamýšlel i nad tím, jak takzvaný manifestační úspěch často nemá žádnou spojitost s kvalitou. V každém případě nad larmoyantními výjevy, exaltovaným vstáváním ze sedadel a na druhé straně podivnou „nedotknutelností“ diváctva často zůstává rozum stát.
Na plzeňském festivalu hostoval soubor Costa Sud Occidentale z Palerma, v jehož čele stojí herečka a režisérka Emma Dante. Hrálo se o smrti syna, bylo to téma drásající a neveselé, ale z jeviště proudila neuvěřitelná energie a emoce, které vytvářely působivé metafory. Během představení se publikum předvedlo trojím zvoněním mobilu a po něm vlažným potleskem, který jasně říká – nedotklo se mě, co jste ukázali. Zajímavé bylo rozhlédnout se po obecenstvu: dámská část byla dojata, zatímco pánové seděli a koukali jako vrány, asi jim připadlo příliš přepjaté hrát o matčině strachu o dítě, o obavách, které se naplnily. Nelíbilo – nelíbilo, ale vždyť tomu proudu emocí z jeviště do hlediště nešlo uhnout! Bylo až rozčilující, že jedna produkce může vyvolat tak rozdílné reakce.
A pak se člověk octne na premiéře muzikálu. Konec jemností, tady je všechno přímočaré jako rána na solar. Spřátelení diváci vřeští při každé blbině na jevišti jako rackové, stačí říct jedno sprosté slovo a už mají posvícení. Pak to všechno skončí, v normálním divadle by se většinou zatleskalo – freneticky, hodně, středně, málo – a šlo by se domů. Ne tak v divadle muzikálovém. Tam se na jeviště nacpou úplně všichni, jen uklízečka už byla zřejmě doma. Neexistující finále, ten starý dobrý muzikálový fígl, který umí smazat lecjaký předchozí nepříznivý dojem, nahradí děkovačka a ejhle, divákům to asi stačí. Všichni jsou představeni, poděleni květinami a pak si publikum – nyní ovšem zajatci, kterým je znemožněno odejít – vyslechne, že bylo úžasné, jedinečné, bez pana X by to nešlo apod. Aby toho nebylo dost, moderátora vystřídá ještě ředitel scény, který to odměňování zasloužilých pracovníků po premiéře zopakuje. Kde se tyhle manýry vzaly, čert ví, ale manifestace vlastní skvělosti jsou vždy nevkusné a hlavně nesnesitelné.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
