„V České republice žije přes 1,5 milionu lidí starších 65 let a bude jich přibývat,“ zdůrazňují ti, kteří akci vymysleli. Budiž po pravdě řečeno, že na stárnutí není nic tak úžasného – a nejen proto, že člověka kdeco bolí, že hůř vidí a míň slyší. Spíš proto, že si naléhavěji uvědomuje omezenost času, který má k dispozici, aby něco kloudného ještě udělal, a že je mu divné to někomu dokola vysvětlovat. Kampaň, která se zastává „babiček“, je ale namístě. Kam oko pohlédne, tam jsou důkazy onoho novodobého paradoxu: na jedné straně staří obtěžují, překážejí svými holemi a taškami na kolečkách v tramvaji, mají řeči, když je nepustíte sednout, zvedají oči, když slyší vaše banality, co je hlásáte na celý vagon do svých mobilů. A na druhé straně: nezapomněli ještě, co vy jste se dosud nenaučili, mají pochopení pro poklesky mládí, protože je už sami mají za sebou, nebojí se říct, co si myslí, nikdo už na ně totiž nemůže, hrají-li, pak jako o život, píší-li, jsou to skvělé knihy.
Je spousta seniorů hodných obdivu, i když nejsou slavní. Stačí se podívat na některý díl z cyklu Neznámí hrdinové – zrovna ten nejbližší, pondělní, si všímá pozoruhodné ženy pozoruhodného muže: katolického básníka Jana Zahradníčka. O ní lze bez nadsázky říct, že vypila svůj kalich hořkosti až do dna. A takových bylo, a takových je. Jen se rozhlídnout!
O autorovi| MARTA ŠVAGROVÁ, redaktorka LN
