Osmdesátiletá dáma odsunula levou rukou kalašnikov zaskočeného vojáka a pravou si posunula na rameni kabelku, kterou odmítla dát stráži k prohledání. Váhavě jsem svou matku následovala, konsternována její suverenitou ještě víc než po zuby ozbrojení vojáci hlídající budovu britské ambasády v Káhiře. „Tudy je to blíž,“ prohodila věcně a prováděla nás mezi protiteroristickými bariérami Garden City, půvabné čtvrti, kde se tři roky cítila doma. Ale to bylo v 60. letech, kdy náš otec pracoval pro egyptskou vládu, Omar Sharif byl svůdný chlapec a Káhiřanky nosily evropské oblečení. S výjimkou starých žen chodily prostovlasé. Dívky, které jsme potkávaly čtyřicet let poté, měly sice často upnuté džíny, ale vlasy schované pod šátkem.
Krásná Egypťanka v knihkupectví Divan listovala britskými novinami. Přitočila jsem se k ní s otázkou, proč je najednou tak málo Egypťanek, které své vlasy neskrývají. „Já pracuji v Ženevě, takže mě se to tak netýká. Ale máma si zrovna stěžovala, že na stará kolena bude muset nosit šátek. Začalo to být tak běžné, že je najednou nepřijatelné, aby ukazovala vlasy.“
Bavily jsme se o tom, jak v Káhiře mešity rostou jako houby po dešti a jak zvláště chudí podléhají církevním vůdcům.
Ale pořád jsem neslyšela vysvětlení, proč Káhiřanky nosí v horku tak nepohodlná elastická trička, ale vlasy mají připlácnuté šátkem.
„Ušetří tak za holiče,“ usmála se Amira, „my Egypťanky máme strašně suché vlasy. Aby vypadaly k světu, musíme si do nich nejlépe jednou týdně nechat vtírat drahé oleje. Zvláště pro chudé dívky je jednodušší narazit si na hlavu šátek a tvářit se, že jsou bohabojné.“ Textilní panice jsem propadla už ve Washingtonu při balení kufrů. Neměla jsem v šatníku jedinou věc, která by se hodila do vedra a zároveň by vůči muslimům vyslala signál, že respektuji jejich mravy. V obchodě problém pokračoval. Ostatní zákaznice všeho věku se snažily docílit opačného efektu: co nejvíc odhalit ňadra, břicho a všelijaké končetiny. Já chtěla vše skrýt, ale tak, abych si nepřipadala jako pytel brambor nebo talibanská občanka, nýbrž jako ŽENA. Zachránily mě až dva nejdražší kousky elegantních návrhářů, koupené s vědomím, že nikde jinde než v Káhiře je neunosím.
Jak říká číšník Abdel: „Turistky, to je krása! Prsa, zadky, moře prsou, moře zadků, skoro nahá prsa, skoro holé zadky...“ K radosti místních se většina západních turistek v Egyptě řídí představou, že vzdát se svých oblíbených sexy šortek by bylo omezením jejich osobní svobody. Zvláštní. Mně naopak moje „přestrojení“ otevřelo dveře k zajímavým setkáním. Muži neřešili, kam se nekoukat, mohli se nám dívat do očí.
Ještě magičtěji než ostentativní pokrytí evropské kůže působí přítomnost starší dámy. Respekt vůči naší mama, která si svým vystupováním nezadá se svou vrstevnicí – anglickou královnou – byl nepopsatelný. „Nechcete sedět u oblíbeného stolu Omara Sharifa?“ vedl nás číšník restaurace v Káhiře do nejpříjemnějšího zákoutí. „Zajímalo by vás nejnovější archeologické naleziště? Veřejnosti je uzavřené, ale pro vás zařídíme vstup a samozřejmě stan a občerstvení,“ ukláněl se ředitel muzea. Díky matce jsme sestra a já byly Káhiřanům srozumitelné a blízké.
„Co čumíš?!“ zaječela Američanka ve výtahu. Lekla jsem se, protože jsem nedokázala necivět do jejího odvážného výstřihu. Bránit se ale začal mladý Arab: „Já nečumím...“ – „Čumíš, všichni tu jen čumíte. Kdo si myslíte, že jste?“ A čím víc se rozohňovala, tím víc to ve výstřihu skákalo, až začalo být úplně nemožné se tam nedívat a pobaveně se neušklíbat.
„Co se šklebíš?! Myslíš, že když nemám burku, že si můžeš dovolovat?!“ Mladík se raději otočil ke zdi. Bylo mi jich obou líto. Zůstanou zaseknutí ve svých předsudcích. Když jsem na gymnáziu urputně vzdorovala tomu mít do tanečních „garde“, nevěřila bych, že mě mámou vtloukaná pruderie jednou s muži nezapomenutelně sblíží..
O autorovi| Anastázie Harrisová, londýnská dopisovatelka Pátku
