Případ, který se stal v Praze 2, přitom není ojedinělý, upozornil včera ombudsman Otakar Motejl. „Zemřelá si přála uložení do hrobu s církevním obřadem a požádala o to přítele, kterému pro tento účel dala dispoziční právo k bankovnímu účtu,“ popsal Motejl. Přítel skutečně zajistil obřad, kněze, mši, hudbu i pronájem hrobového místa na dvacet let. Vše vyúčtoval a předal k dědickému řízení. Jeho nárok ale soud neuznal a Úřad pro zastupování státu po něm nyní soudně vymáhá 8500 korun.
Přestože zákon o pohřebnictví uvádí kremaci i pochování „do země“ jako rovnocenné způsoby pohřbu, úřady u lidí, kteří zemřou bez dědiců, připouštějí pouze kremaci. Je totiž levnější a nepojí se k ní například poplatky za pronájem hrobového místa. „Cena nejlevnějšího pohřbu s kremací může být až několikanásobně nižší než u pohřbu do země, který žádá i kvalitnější rakev či právě pronájem hrobového místa,“ potvrzuje LN ředitel Pohřebních a hřbitovních služeb města Brna Pavel Cajzl, který je současně předsedou Sdružení pohřebnictví ČR. Podle něj by ale měli všichni respektovat přání zesnulého. „Například kolegové v Rakousku nám popsali, že náklady na obřad, který si zesnulý přál, se při dědickém řízení automaticky uznávají – a to i v případě, že je dědicem stát,“ řekl Cajzl.
Na rozdíl od kremace, kterou si lze „předplatit“ například členstvím ve Společnosti přátel žehu, podobná příležitost u pohřbů není. „Nikdy jsme se s takovou možností nesetkali,“ potvrdil ředitel brněnských hřbitovů Marek Šamšula.
Otakar Motejl zastává názor, že by měl stát podobná přání zemřelých respektovat – a že má přinejmenším „morálně tuto povinnost, když získal majetek zemřelého“. Už dříve se přitom dostal do křížku s ministerstvem financí, které tvrdilo, že je možné proplácet pouze úkony pro mrtvého zcela nezbytné. Motejl naopak tvrdí, že zákon sice obsahuje nejasnosti, ale pohřeb do země umožňuje. Vyzval, ať se k tomu úřady vyjádří.
Představitelé Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nechtěli včera případ z Prahy 2 komentovat, o totožnosti zemřelé neměli dostatek informací. „Každý případ je v něčem jiný, nelze dát globální stanovisko,“ řekl Robert Hurt z oddělení komunikace.
Problém, na který ombudsman poukázal, se může týkat až tisíců lidí ročně.
