Spočítači se Daniel Nezmar potkal už někdy ve druhé třídě na základní škole, když začínala osmdesátá léta. Jeho otec totiž pracoval ve výzkumném ústavu, kde vyvíjel první čistě české PC. „Měli jsme tetičku v emigraci ve Švýcarsku, takže táta odtamtud přivezl pro výzkumák první mikropočítač Sinclair ZX Spectrum, zvaný Gumák. Byl z toho průšvih, protože druhý počítač přivezl pro bráchu a pro mě. Tehdy za to hrozilo obvinění ze špionáže. Ale pro mě to tím začalo, poprvé jsem nakoukl do světa her a už mě to nepustilo.“
Ve třinácti letech si Nezmar za peníze ušetřené z brigád a za pomoci příbuzných pořídil Amigu, první Commodore. Jeho hlavním zájmem byly počítačové hry. V šestnácti o nich začal psát do časopisů jako Excalibur a Score. Práce pro redakci mu dala i možnost spolupráce s lidmi, kteří časopis vyráběli, a časem se vyškolil v oboru grafické přípravy. V osmnácti tak byl připraven založit živnost a koupil si první Macintosh na grafiku. „Začínal jsem v obýváku bytu, který mi půjčili rodiče. Celá moje kancelář byla jeden počítač a jeden člověk.“
Během dvou let se Nezmar postavil na vlastní nohy, takže si mohl dovolit otevřít reklamní agenturu, která se rozrostla na jedenáct lidí. Tři roky ji držel, než v roce 2000 praskla bublina technologických firem. „Přišla recese a já nechtěl propouštět, protože jsme už byli po dvou letech sehraní. Říkal jsem si, že job zase přijde. Jenže nepřišel. Téměř všechno se utnulo, podobně jako teď. Zbankrotoval jsem.“ Psychicky na dně se mladý manažer rozhodl opustit Česko a odjet do Ameriky. Tam si našel práci jako vedoucí dětského kempu, což byl komplex s 600 zaměstnanci pro zhruba 1200 dětí. Naučil se anglicky a začal cestovat. Pak se vrátil.
V Česku se mezitím podle něj nic nezměnilo, většina jeho známých hledala práci. Nezmar se rozhodl využít nabyté znalosti angličtiny a znovu odjel, tentokrát do Londýna. Kamarád fotograf mu tam nabídl bydlení. „Přátelé, kteří mi tehdy pomohli, mi pomáhají doteď.“
Zprvu se živil vším možným od úklidových prací a mytí hotelového nádobí až po vaření. Po několika brigádách si udělal známé mezi českou komunitou a dostal se ke kulisácké práci pro film. „Postupně jsem se vypracoval natolik, že jsem byl součástí filmového štábu a také si pomohl finančně, protože výplaty u filmu se oproti brigádám pohybovaly v úplně jiných relacích. Splatil jsem dluhy a mohl si dovolit studium na londýnské škole animace Escape Studios. Byla neskutečně drahá. Jedenáct a půl tisíce liber, což tehdy představovalo přes půl milionu korun. Musel jsem si na to vzít bankovní úvěr.“
Založil si v Británii živnost, aby tam mohl žít delší dobu. Škola ho naučila 3D animaci, včetně takzvané charakter animace (animace postav), takže začal na volné noze spolupracovat s televizními a filmovými produkcemi. V roce 2005 se konečně vrátil a zhruba po roce založil s přáteli animační a produkční studio a také občanské sdružení pro podporu animace a filmu – SPAFi. „Dohodli jsme se, že bychom tu měli rozjet 3D trh a že by SPAFi mohlo být jeho inkubátorem,“ tvrdí Nezmar.
Animační akademie má v současnosti kolem 50 absolventů. „Usiluji o to, aby se každý žák potkal s více lektory a naučil se řemeslo. Nechci tu učit umění, ale chci, aby každý student uměl vzít objekt a rozhýbat ho. Produkcím takoví lidé ve finále ušetří hodně peněz. Spousta animačních triků je jednoduchých. Musíte je ovšem znát.“
